POCHOVÁNO.
DOHRA K „OBLAKŮM“.
Že nesejdou se nikdy, věděl s klidem,
a kdyby přišla, že by prchnul před ní...
Měl v duši ticho obvyklé a všední,
byl smířen se vším láskou ke všem lidem.
Už na mladé sny jeho příkrov dali,
bůh jiný sídlil její ve svatyni –
a věděl víc, než mohli tušit jiní,
a trpěl míň, než jiní trpívali.
67
Že posud je, sám nechtěl uvěřiti,
že kdysi byla, tolik věděl pouze –
nic tělesného nebylo v té touze,
a stokrát mrtva mohla třeba býti.
Měl duši klidnu, vyjasněné zraky,
přál rozkoši či hrobu její tělo –
sám zapřel ji, a to ho nebolelo,
a jistě ona zapřela jej taky.
Nic nebylo, vše zaplavila doba...
Leč je-li rozkoš únavná a krátká,
leč je-li věčnost, příšerná i sladká –
vše bylo v tom, co umlčeli oba!
68