ANDĚL
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Stál nahý, silný, skvělý u bran ráje,
byl zcela jiný, než jej víra líčí,
cos pohanského v jeho zjevu bylo.
Stál na rozhraní tuch a skutečnosti,
syn snů i hmoty, strážce obojího,
a člověk zdál se jím být vyvrcholen
v tvar nejsmělejší pozemských svých fikcí.
71
Co bylo za ním, smyslům unikalo,
a člověk jenom z jeho krásy hádal,
že mohlo by to ještě krasší býti.
Leč před ním kvetla celá naše země,
a před ním věčně plodila se hmota
a cokoli ta plně porodila,
tvar jeho mělo, třeba jenom z části,
a kdokoli se bohu rouhat počal,
zdál andělu se tomu podobnější.
Snad za ním v ráji bratři jeho pěli,
a v bílá roucha byla zahalena
jich těla nehmotná a bez pohlaví,
snad byl to anděl jimi zavržený –
a proto nah byl, nádherný a lidský.
72