Kajicnice.
Chrám s mrtvým Ježíšem, jenž tmí se na oltáři
vás pojat nemůže a velkou lítosť vaši,
k vám bolesť nesmírná se černým supem snáší
a v duši výčitka se s odpuštěním sváří.
Vy k bohu hroznému zpěv nenesete díků,
jen slzy kajicné a asketická muka,
vám na kříž hledícím teď hrůzou srdce puká
a v srdci každá z vás má tisícerou dýku.
Kde ony noci jsou, kdy v krčmách, v písni zvuku
jste v tanci vášnivě a divoce se nesly,
až v lokty mužovy jste unaveny klesly?
Kde onen chtíčů žár, kdy v srdce divém tluku
pak v lože vrhly jste se nahy, poskvrněny,
svou ctností pramalé, však vášní velké ženy?!
*
54.
Svět nyní kletbu svou vám hází v pohrdání,
ač, drzý pokrytec, sám o nic lepší není,
vám utrpení znak teď k bledé lehl skráni
a vašich slastí číš se jedem náhle pění.
Svět nedovede teď než pyšně proklínati
tu, která jedenkrát zdroj rozkoše mu byla,
teď slinou hrdosti vám třísní ňadra bílá
a pustým posměchem vám smutnou duši chvátí.
Ó jděte zpátky zas v ten brloh začazený
a v matný harfy tón jen jásejte dál zase,
vy ctností pramalé, však vášní velké ženy!
Nač silou pokání chtít v ráje strmou výši?!
Ó jděte, jásejte jen v orgií těch jase:
vás člověk zavrhl a bůh vás neuslyší.
55