Kajicnice.

Kajicnice.
Chrám s mrtvým Ježíšem, jenž tmí se na oltáři vás pojat nemůže a velkou lítosť vaši, k vám bolesť nesmírná se černým supem snáší a v duši výčitka se s odpuštěním sváří. Vy k bohu hroznému zpěv nenesete díků, jen slzy kajicné a asketická muka, vám na kříž hledícím teď hrůzou srdce puká a v srdci každá z vás má tisícerou dýku. Kde ony noci jsou, kdy v krčmách, v písni zvuku jste v tanci vášnivě a divoce se nesly, až v lokty mužovy jste unaveny klesly? Kde onen chtíčů žár, kdy v srdce divém tluku pak v lože vrhly jste se nahy, poskvrněny, svou ctností pramalé, však vášní velké ženy?! * 54. Svět nyní kletbu svou vám hází v pohrdání, ač, drzý pokrytec, sám o nic lepší není, vám utrpení znak teď k bledé lehl skráni a vašich slastí číš se jedem náhle pění. Svět nedovede teď než pyšně proklínati tu, která jedenkrát zdroj rozkoše mu byla, teď slinou hrdosti vám třísní ňadra bílá a pustým posměchem vám smutnou duši chvátí. Ó jděte zpátky zas v ten brloh začazený a v matný harfy tón jen jásejte dál zase, vy ctností pramalé, však vášní velké ženy! Nač silou pokání chtít v ráje strmou výši?! Ó jděte, jásejte jen v orgií těch jase: vás člověk zavrhl a bůh vás neuslyší. 55