Ballada ke chvále černého města.

Jaroslav Kvapil

Ballada ke chvále černého města.
Pohádka prastará do duše padla mi – při číších kypících nechejme svízele! Bledá noc klade se městem i nivami: poháry do výše, v pláně než setmělé stříbrné paprsky měsíce nastele! Srdce v před letí mi, rozum je pozadu, jistě zas bláznivou píseň mou strestá – přece se vzpomínkám na chvíli vykradu, při loutně zazpívám veselou balladu, balladu ke chvále černého města. Daleko mládí mé za lesy, horami – kde jsou ty jarní dni, touhy mé nesmělé, pověz mi, svite hvězd zářící nad námi?! Mnoho jsem miloval smutně i vesele, princezny zakleté s hvězdami na čele, nádherných květů všech vonící zahradu, 66 všechny, jak znal jsem je, padesát ze sta: vraťme se, přátelé, květin těch do sadu, při loutně zazpívám veselou balladu, balladu ku chvále černého města. Měsíce paprsky padají na chrámy, v úsměvy světic všech napadly v kostele: poháry do výše, víno nás omámí, radostných citů žár rozleje po těle – v městě tom zakletém zase jsme, přátelé! Hvězdy jdou po nebi jako jas pokladů, v okno nám dívá se zářící směs ta: odhoďte bolesti, života záhadu, při loutně zazpívám veselou balladu, balladu ke chvále černého města! Poslání: Paní má přesladká, vašemu ke hradu, v město to čarovné svedla mne cesta: u bílých nohou vám v jásavém souladu při loutně zazpívám veselou balladu, balladu ke chvále černého města! 67