Modlitba

Modlitba
Ó matko přírodo, ten těžký balvan žití, jímž světa ve sluji jsem krutě zatarasen, Smrť nechať nesmírná v své suché drápy chytí a sluji otevře, ať vyjdu znova spasen. A v tělo určité víc neupoutám žitím ať vesmír proletím zas tvarem nesčíslným a vlny tvoření ať ve tvém lůně cítím a na jich hřebenu ať věčně dál se vlním. Ať v mraku krůpějí a v květu rosou chvím se a pískem v poušti té, lev velebný již zná jen, a listem zeleným kdes na zapadlé římse a kovem třpytivým, jenž v lůno hor je stajen. Kéž, matko veliká, znám všechna tvoje slova, ať z krajin trópických jdu v póly, kde je bílo: jen v tělo člověčí mne neupoutej znova, bych nebyl tvorem zas, jenž ničí tvoje dílo! 16 Tu kletbu odvěkou, již denně duch můj cítí, ó, vezmi ode mněmě a sluj, v níž zatarasen jsem stále umíral a dále musil žíti, ó, matko otevři – ať světlo uzřím spasen. 17