Mrtvá vůně

Jaroslav Kvapil

Mrtvá vůně
Když kráčíš v podzim loukou posekanou, kde jíní chví se povlak perleťový, z těch chladných perel, jež tu v trávě planou, zda o vůni ti jara která poví? A růže, již ti dívčí ruka dala, ta v knize svadne, k nepoznání setlí: zříš v ní tu slzu, jež tam kdysi plála, víš o citech, jež duší tehdy létly? Ó, básníku, jak otázku tu skrýti, zda srdcí našich opozděná růže, jež zapomněna svadne v knize žití, též k budoucnosti vůní mluvit může?! 14