Hymna Ludvíku II.

Hymna Ludvíku II.
Noc roste veliká – ó, Pane, rci, kam spějem? zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není jak zvíře raněné se vleče světů rejem a v koutech prostorů už číhá zatracení. Proč vstal jsi veliký ty na prestolu králů a tam, kde tyrani své všední dumy tkají, proč křídlem mohutným jsi toužil k ideálu, v žár srdcí závratný a nesmrtelna báji. Jak lesklý fantóm jdeš v ty kraje nezbádané, ó, hrozný gigante, a rudou stopou onou má duše opilá se k tobě táhne, Pane, a v snech tvých kamenných mé písně v bázni tonou. A za námi řve svět a po břiše se smýká, jak starých bájí drak se válí v bahnu sprahlém, zášť chrlí z nozder svých v ty stopy mučedníka, smích dutý ozývá se v hrdle jeho táhlém. 8 Ó, velký kolose, ó, nekonečný stíne, kam chceme za tebou my lidé jednodenní? z nás každý v úzkostech a ve kramářství hyne, číš srdce našeho se slzami jen pění. A z bojišť dalekých, kde lidstvo vykrvácí, čpí krve potoky a táhnou širou zemí, chrám Krásy ve prach se, v slz kalužiny kácí, zem celá zakryta je smrti perutěmi. Co činit může tu to srdce naše prázdné, co píseň hněvivá, jež k bohu nedoletí? V tom bahnu vypráhlém i naše noha vázne a k nebi toužíce my klesnem’ ve prokletí. Ó, velký přelude, plaň lidstvu marné ve sny, buď kletbou tyranů a vojevůdců, králů, ať vzrosteš v jejich snech jak přízrak náhlý, děsný a hrozná vzpomínka těm, kteří hnijí v kalu. Zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není, jak zvíře raněné se vleče světů rejem – ó, v koutech prostorů už číhá zatracení, ó, marny tvoje sny, ó, Pane, v prázdno spějem! 9