Snění.

Snění.
Jak často v podvečer, když slunce v západ klesá jsouc velké báječně a žhavé jako rubín, já v snění ulehnu si na pokraji lesa a do svých marných snů zřím zakalených hlubin. A hledám duši tam, již moh’ bych milovati: ta polou žena by, půl dítě ještě byla, snů šťastných motýli by těšili ji zlatí a první lásky sen by v objetí mém snila. A měla černý vlas a měla ruce bílé a oči veliké, jimž nedohlédneš ke dnu, svým dětským nápadům se smála rozpustile a byla vážnou přec, když k nohám jejím sednu. Mé verše bláznivé by poslouchala ráda, že pro ni psány jsou, by zcela stačilo jí, a věřila by jen, že věčně bude mladá a život přešťastný že na věky nás spojí. 23 A než by poznala, že tady všechno lží je, že štěstí přeludem a život bouř je stálá, v své lásce panenské jsou čistší nad lilie by jednou z večera v mých loktech dokonala. 24