Výstřel v noci.

Výstřel v noci.
V to mlčení, jež po ulicích leží, v strach, který nocí dřímá v černém klíně, a v nudu bdění, která mdle a líně – jak minuty jdou – rozvlní se stěží, pad’ náhle výstřel, výkřik do neznáma, zvuk jeho v domů labyrintu zapad’, a krajem zase noci táhlo drama s tím bolem, který nedovedem’ chápat. To jistě bohu bytosť bolem velká ten bídný život hodila v tvář zpátky a kletba boží letí do neznáma. Ó mrtvolo, v hrob, nad nímž nikdo nelká, já tobě nesu svého zpěvu zmatky: tys šťastnější, ty dožila’s to drama! * 57 A s písní svou proč vlastně meškám tady? Chci do nebe snad vzlety svými všemi já, který sotva pochopit moh’ zemi, ta muka žití, jeho bouř a svády?! Co v další život bolestný mne nutí? Což budu šťasten, veselý a mladý, pln odhodlání, jara svůdné vnady – což nejsme lidé, osudem svým skuti?! Ó bolesť, bouře – vše to dohromady, co v příští život ještě zůstane mi, to u hrobu mne v nový zápas nutí? Jdi, neptej se, vkroč v mrtvých velké řady, ten osud slep je, hluchý je a němý – – A přec se děsím toho vzpomenutí! * Pojď, písni má, my zmírat nedovedem! Hle, bledý strach nám vyrazí zbraň z dlaně a srdce, jež mřít chtělo odhodlaně, to zachvěje se jako tknuto ledem. My smutný život dožít musíme tu, nám vyvázuutívyváznutí není, není, není, jsme chabou hrůzou přikováni k světu, jsme odsouzeni k bouřím, k utrpení. 58 Nač horovat a hrozit pěstí bohu? Ten bůh nás srazí bleskem pohrdání, smích vesmíru nám v naši úzkosť ječí. Pojď, půjdem’ dál, ať přemítati mohu, ten, jenž tu leží s roztříštěnou skrání, oč nade mne byl silnější a větší! 59