Noc.

Jaroslav Kvapil

Noc.
Noc padla s nebe smutné zemi v šíji a za vlas lesů divě chytila ji: slyš, rety země větrů pláčem lkají a ony tóny v klenbu nebes bijí. V tom ze kštic lesů, jež se chvějí touhou, svit jasné luny jako klenot vypad’, v kraj zadumaný počal záři sypat a stříbrem jezer táhl stuhu dlouhou. Noc ulekla se divé vášně svojí: vím, v smutné duši, šeré, opuštěné jak výčitka cos náhle ranilo ji. Noc zvolna nebem za hory se kloní a v prázdno to, kam nesměrnosť se klene, hvězd bílé slzy v divém pláči roní. 53