Ballada o zajatém slavíku.

Ballada o zajatém slavíku.
Srdce tvoje jest mi dražší, nežli tvoje koruna. Z Andersenovy pohádky.
Je jaro zas a kvete všechno kvítí, v svém klíně chová moře třešní sad, sto písní ptačích s oblohy se řítí – jen tvoje píseň nechce dosud zníti, ty v úzké kleci mlčíš posavad. Jde láska světem, útlá srdce spíná a v zraku dívčím snivé touhy nítí – kam tvoje píseň odletěla z lad kams v místa chladná, cizí, nehostinná, ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti? Zda dosud vidíš háj, kde měsíc svítí, roj světlušek kde v bílé keře pad’, kam bledé hvězdy chodívaly sníti v lesk jezera, jež spalo tiše v sítí, kde básník ve snách odpočinul rád? 12 Zda vidíš místa vonící a stinná, kam přicházely bíle laně píti, kde vodopád lkal v květy střemchy spjat svým zlatým proudem v jezero se řina, ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?! Sem ani jeden ohlas nezazní ti, kde v poutech zmíráš do žaláře jat, a jenom básník tvoji bolesť cítí, jenž tolik chtěl a pranic nesmí míti. Zda může jitro naší touze vzplát a v požár vznítit naše ňadra líná, zda můžem’ křídla v báječný let vzíti a volně rozpjat ještě jedenkrát, chtít v nebesa a lepší místa jiná – ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?! Poslání: O, zemři, pěvče, hořký je los žití a velký bol a větší naše vina, že v prsa svá jsme vesmír chtěli skrýti a vznítit krásu, která uhasíná, ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti. 13