Rosa thea.

Jaroslav Kvapil

Rosa thea.
Tu růži měla bílém na živůtku a pod ním srdce tlouklo sladkou touhou jak útlá ňadra roztrhnout by chtělo. My šli jsme spolu mlčky cestou dlouhou, kraj letní pln byl neznámého smutku a slunce v západ zář svou uklánělo. Zvuk flétny volal snivě z dálky kdesi a na stromě pták jemu odpovídal, my mlčeli a šli jsme v ruce ruku. Já každý krok jsem její nožky hlídal – zář slunce klesla v západ, v černé lesy, kraj zamyslil se při slavičím tluku. A my šli dál: jak bílý cherub ona, já, padlý duch, jsem chvěl se bázní o ní, v té chvíli na hněv svůj jsem zapomínal. Já cítil květ, jak na ňadrech jí voní, jak táhne krajem vlahá noc a vonná – a slavík umlk’, v dálce les se stmíval. 33 A byla noc, šla v neznámém svém smutku, já vzpomínám teď jako ve snu pouze, že dítě to jsem nepolíbil ani a dál jít musil v divoké své touze – – Tu růži měla bílém na živůtku – jen ta mi zbyla v tiché vzpomínání. 34