Meditace.

Jaroslav Kvapil

Meditace.
Z luk vodou sytých, z kterých pára vstává, a z dlouhých lesů na obzorech spících, z vod rozlitých a z kmenů v hloubkách tlících, ó, věčné Slunce, tvoje stoupá sláva! Tvá svatá záře, opojná a žhavá, plá stejně klidně na praboha lících a na oltářích v Madonn zřítelnicích jak v kalužích, kde suchá hnije tráva. Mně v sporech duše, kam svou píseň nésti, zda v sídla bohů nebo v hloubky žalu, tvé vzňaté líce jásavou jsou zvěstí. Chci sluncem býti, s jehož svatých tváří tak v mramor chrámů jako do močálů vše v zlato měníc božské světlo září. 47