UMĚNÍ, ŽIVOT A LÁSKA.
[5]
Akmé.
Quis ullos homines bestiores vidit?!
Catullus.
Akmé, snivé dítě s podivným okem,
básník tebe viděl, srdce mu vzplálo,
jako bílý přelud zřelas mu ve sny
zářící krásou.
Až tě Septimius přivine k srdci,
květe čárný, který za sto let jednou
v Uměn nivách vzkvete, v budoucnu věčný,
posvěcen láskou:
vzpomeneš-li potom Catulla ještě,
jako jeho verše zvonit až budou
Septimia tvého polibky žhoucí
na retech tobě?!
[7]
Hymna Ludvíku II.
Noc roste veliká – ó, Pane, rci, kam spějem?
zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není
jak zvíře raněné se vleče světů rejem
a v koutech prostorů už číhá zatracení.
Proč vstal jsi veliký ty na prestolu králů
a tam, kde tyrani své všední dumy tkají,
proč křídlem mohutným jsi toužil k ideálu,
v žár srdcí závratný a nesmrtelna báji.
Jak lesklý fantóm jdeš v ty kraje nezbádané,
ó, hrozný gigante, a rudou stopou onou
má duše opilá se k tobě táhne, Pane,
a v snech tvých kamenných mé písně v bázni tonou.
A za námi řve svět a po břiše se smýká,
jak starých bájí drak se válí v bahnu sprahlém,
zášť chrlí z nozder svých v ty stopy mučedníka,
smích dutý ozývá se v hrdle jeho táhlém.
8
Ó, velký kolose, ó, nekonečný stíne,
kam chceme za tebou my lidé jednodenní?
z nás každý v úzkostech a ve kramářství hyne,
číš srdce našeho se slzami jen pění.
A z bojišť dalekých, kde lidstvo vykrvácí,
čpí krve potoky a táhnou širou zemí,
chrám Krásy ve prach se, v slz kalužiny kácí,
zem celá zakryta je smrti perutěmi.
Co činit může tu to srdce naše prázdné,
co píseň hněvivá, jež k bohu nedoletí?
V tom bahnu vypráhlém i naše noha vázne
a k nebi toužíce my klesnem’ ve prokletí.
Ó, velký přelude, plaň lidstvu marné ve sny,
buď kletbou tyranů a vojevůdců, králů,
ať vzrosteš v jejich snech jak přízrak náhlý, děsný
a hrozná vzpomínka těm, kteří hnijí v kalu.
Zem v bezdno kácí se, kde spásy žádné není,
jak zvíře raněné se vleče světů rejem –
ó, v koutech prostorů už číhá zatracení,
ó, marny tvoje sny, ó, Pane, v prázdno spějem!
9
Kráse.
Je škoda, Kráso, matko starých bohů,
že s nebe dolů tvoji záři strhli,
že v zpupné pýše povznáší svou nohu
ti na tvář jasnou podlý věk náš, zvrhlý.
Ty, děcko kdysi v boha dobrém klíně,
jsi vášnivou teď, zdivočelou ženou,
tvé oko hoří unyle a líně,
v tvou náruč davy zběsilců se ženou.
Tě, Afroditu vzniklou z věčna moře,
svou všední slinou drze pošpinili,
dav tebe urval modly svoje boře,
tys k jeho retům sklonila prs bílý.
My poslední, kdož hledali tě v nebi,
teď k tobě na zem musili jít zpátky,
a celý svět se potměšile šklebí
zře, kterak pláčem’ pro tvůj život sladký.
10
A v posled my, již chtěli nad oblohu,
též spiti klesnem’ na tvá ňadra bílá:
je škoda, Kráso, matko starých bohů,
že na ten svět jsi s nebe sestoupila!
11
Ballada o zajatém slavíku.
Srdce tvoje jest mi dražší, nežli
tvoje koruna.
Z Andersenovy pohádky.
Je jaro zas a kvete všechno kvítí,
v svém klíně chová moře třešní sad,
sto písní ptačích s oblohy se řítí –
jen tvoje píseň nechce dosud zníti,
ty v úzké kleci mlčíš posavad.
Jde láska světem, útlá srdce spíná
a v zraku dívčím snivé touhy nítí –
kam tvoje píseň odletěla z lad
kams v místa chladná, cizí, nehostinná,
ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?
Zda dosud vidíš háj, kde měsíc svítí,
roj světlušek kde v bílé keře pad’,
kam bledé hvězdy chodívaly sníti
v lesk jezera, jež spalo tiše v sítí,
kde básník ve snách odpočinul rád?
12
Zda vidíš místa vonící a stinná,
kam přicházely bíle laně píti,
kde vodopád lkal v květy střemchy spjat
svým zlatým proudem v jezero se řina,
ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?!
Sem ani jeden ohlas nezazní ti,
kde v poutech zmíráš do žaláře jat,
a jenom básník tvoji bolesť cítí,
jenž tolik chtěl a pranic nesmí míti.
Zda může jitro naší touze vzplát
a v požár vznítit naše ňadra líná,
zda můžem’ křídla v báječný let vzíti
a volně rozpjat ještě jedenkrát,
chtít v nebesa a lepší místa jiná –
ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti?!
Poslání:
O, zemři, pěvče, hořký je los žití
a velký bol a větší naše vina,
že v prsa svá jsme vesmír chtěli skrýti
a vznítit krásu, která uhasíná,
ó, slavíku, jenž v kleci musíš mříti.
13
Mrtvá vůně
Když kráčíš v podzim loukou posekanou,
kde jíní chví se povlak perleťový,
z těch chladných perel, jež tu v trávě planou,
zda o vůni ti jara která poví?
A růže, již ti dívčí ruka dala,
ta v knize svadne, k nepoznání setlí:
zříš v ní tu slzu, jež tam kdysi plála,
víš o citech, jež duší tehdy létly?
Ó, básníku, jak otázku tu skrýti,
zda srdcí našich opozděná růže,
jež zapomněna svadne v knize žití,
též k budoucnosti vůní mluvit může?!
14
Podzimní nálada
Vzduch průhledný je vůní květů syt,
jež v lukách dlouhých posekány svadly,
spí nad lesem i nad strništěm klid
a olše hnědnou tůní nad zrcadly.
Ó, matko země, na tvůj svatý práh
jde velká chvíle modliteb a ticha,
svit slunce čistý dlí ti na horách
a sbor tvých lesů jako ze sna dýchá.
Ó, je to krása, štěstí, blaženosť
jen dobro nést a v umírání chvíli
mít v tichém srdci usmíření skvost
a vidět v smrti, čím jsme lidstvu byli.
15
Modlitba
Ó matko přírodo, ten těžký balvan žití,
jímž světa ve sluji jsem krutě zatarasen,
Smrť nechať nesmírná v své suché drápy chytí
a sluji otevře, ať vyjdu znova spasen.
A v tělo určité víc neupoutám žitím
ať vesmír proletím zas tvarem nesčíslným
a vlny tvoření ať ve tvém lůně cítím
a na jich hřebenu ať věčně dál se vlním.
Ať v mraku krůpějí a v květu rosou chvím se
a pískem v poušti té, lev velebný již zná jen,
a listem zeleným kdes na zapadlé římse
a kovem třpytivým, jenž v lůno hor je stajen.
Kéž, matko veliká, znám všechna tvoje slova,
ať z krajin trópických jdu v póly, kde je bílo:
jen v tělo člověčí mne neupoutej znova,
bych nebyl tvorem zas, jenž ničí tvoje dílo!
16
Tu kletbu odvěkou, již denně duch můj cítí,
ó, vezmi ode mněmě a sluj, v níž zatarasen
jsem stále umíral a dále musil žíti,
ó, matko otevři – ať světlo uzřím spasen.
17
Bída.
Své víry prost a opuštěn svým štěstím
kdes pod křížem, jenž rozviklán a starý,
já lidskou Bídu potkal před rozcestím,
vlas měla šedý, v oku shaslé žáry.
A kolem mne to vířilo a hřmělo,
svět opilý táh’ za prázdnými hesly,
křik státníků a hnusné války dělo
se dusným vzduchem nad pláněmi nesly.
To nad pláněmi, jež jsou krví syty,
jež v bojišť lada změnily se dlouhá,
kde zašlapány snílků všech jsou city,
řev opilců kde modlitbám se rouhá.
Svět hořel zlatem na svém hříšném těle
a purpurem si zakrýval své rány –
a Bída měla ruce skostnatělé,
krev na prsech, jež byly rozedrány.
18
Svět neviděl, že nad propastí kráčí,
však já to tušil ve své celé duši,
jak veliká noc perutí svou dračí
všech věků modly do trosek už kruší.
Mně zdálo se, ta velká lidská Bída
že místo berly meč už drží v ruce,
hněv v oku jejím že se s bolem střídá
a na rtech chví se píseň revoluce.
Že s velkým heslem „Mene Tekel“ vstane
a po těch pláních, svět kde vykrvácel,
já tušil táhnout heslo požehnané
a v jeho zvuku Ježíš v svět se vracel.
Řev tisíců když v šeré mizel dálce,
já četl v každém jejím hrozném ryse,
sny proroků že v poslední té válce
a v krvi nadšenců že obrodí se.
A nad ta lada meči rozoraná
a nad tyranů odsouzenou pýchu
ty vstaneš velká, Bído pošlapaná,
jak matka děti pozvedneš nás z hříchu,
19
až řekneš slovem svaté revoluce
a v posvátného rána novém jase:
„Ó, bože, tobě v jásotu a muce
tvé obrozené dílo vracím zase!“
20
Podzimní melancholie.
Tak listí sežloutlé už zvolna k zemi spadlo
a lesem táhnou mhy a polem táhne chlad,
svou práci dokončiv zas rolník složil rádlo
a slunce krvavé jde v lesy umírat.
Jde všechno k domovu a hledá místa rodná
a básník ke krbu jde se svou písní snít,
svou duši chvějící chce vnořit krásy do dna
a z číše vzpomínek pít nekonečný klid.
Já vidím jeden krb, kde v ohni dříví praská,
tam celá rodina je ve sny zabrána,
tam vůní pokoje se chvěje tichá láska
a časem zavznívá zvuk snivý piana.
Má matka v chvíli té vždy v tiché touze prodlí,
když teplým pokojem se večer sešeří,
vím, v duši laskavé že za můj klid se modlí,
co duch můj vždycky hřmí a nikdy nevěří.
21
Já vidím jeden krb, ten jako láska hřeje,
tam dívka dumajíc svou hlavu sklání v dlaň,
tou skrání ubledlou jí vzpomínání spěje –
a zatím mře má hruď a puká moje skráň.
Tou dobou z večera jsa uštván v duši žitím,
v svém srdci prázdnotu a vyčítavý hlas,
já vždycky dvojnásob svou opuštěnosť cítím,
když domů vracím se noc marně prosnít zas.
Ó, dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy,
ó, teplo domova, jež marně chceš mne hřát,
má lásko šílená, ty přelude můj drahý,
ó, žití ztracené – já umřel bych teď rád!
22
Snění.
Jak často v podvečer, když slunce v západ klesá
jsouc velké báječně a žhavé jako rubín,
já v snění ulehnu si na pokraji lesa
a do svých marných snů zřím zakalených hlubin.
A hledám duši tam, již moh’ bych milovati:
ta polou žena by, půl dítě ještě byla,
snů šťastných motýli by těšili ji zlatí
a první lásky sen by v objetí mém snila.
A měla černý vlas a měla ruce bílé
a oči veliké, jimž nedohlédneš ke dnu,
svým dětským nápadům se smála rozpustile
a byla vážnou přec, když k nohám jejím sednu.
Mé verše bláznivé by poslouchala ráda,
že pro ni psány jsou, by zcela stačilo jí,
a věřila by jen, že věčně bude mladá
a život přešťastný že na věky nás spojí.
23
A než by poznala, že tady všechno lží je,
že štěstí přeludem a život bouř je stálá,
v své lásce panenské jsou čistší nad lilie
by jednou z večera v mých loktech dokonala.
24
Symfonie.
Žil malíř, boží slávy svit
mu hořel kolem skrání,
ten barev tóny vyslovit
chtěl krásu mojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří jiji,
ten věčně po ní stůně.
Vzal pro tu svatou krásu její
nach západů i hvězdy v reji
i kouzlo pověstí,
stkal barvy z vůně, z nebes jasu –
však nesmrtelnou onu krásu
přec nemoh’ nalézti.
25
Žil pěvec, boží souzvuk pad’
mu v duši žhoucí plání,
ten slovem tónů malovat
chtěl krásu mojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří ji,
ten věčně po ní stůně.
Však pro tu hudbu řeči její,
v níž andělských harf tóny spějí
a zefýr šelestí,
a pro rhytmické dechu vlny
on souzvuk tónů kouzla plný
přec nemoh’ nalézti.
Já snivý básník, láskou jat
se chvěji bez ustání,
slov barvami chci vyzpívat
teď krásu svojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří ji,
ten věčně po ní stůně.
26
Leč schvácen velkou krásou její
jen milostí se smutnou chvěji
a zmírám bolestí:
ó, Madonno má, souzvuk tónů
v tu velkou milosť, v které tonu,
mi nelze nalézti!
27
Andante.
Klid snění mystických a oddanosti touha
ti ústa svírají, ta na polibky skoupá,
a při tom duše tvá se v proudech studu koupá
a ctnostným odpouští i tomu, kdo se rouhá.
S těch svatých obrazů, k nimž modlíváš se ráda,
klid snění mystických a oddanosti touha
jak záře tajemná v tvé bílé tváře padá.
A vůni kadidla ta modlitba tvá dlouhá
až k trůnu božímu jak bílý anděl stoupá,
v sny zatím panenské co duši tvoji houpá
klid snění mystických a oddanosti touha.
28
Prastará píseň.
Tu věčnou píseň, jako lidstvo dlouhou,
jež padá sluncem v jeho záhady,
své milé zpíval umíraje touhou
už Anakreon, dítě Hellady.
Pak přešly věky, jen ta píseň zněla
a padala dál v mračno lidských chmur,
když loutnu v ruce, s laurem kolem čela
své sladké paní pěl jí troubadour.
A v šerém parku, bledém při měsíci,
kde starý Faun se za jasmínem smál,
ji drahé dámě láskou vzdychající
v líc pod vějířem děd můj vylíbal.
Ó, moje dítě, láska všechno jala
v své osudy, ať nač chceš vzpomeneš:
což mohu dělat, než v tvá ústa malá
tu věčnou píseň vylíbati též?!
29
Štěstí.
Nic nechci víc než bílý květ,
jenž v jasmínových keřích svítí
a který s vůní slét’
v tvých ňader toužné vlnobití.
Nic nechci víc než hvězdný svit,
jenž chví se v nebe bledém moři,
a který tiše skryt
ti ve hlubokých očích hoří.
Nic nechci víc než teplý dech,
jejž letní noc v svých lesích tají,
a kterým v sladkých snech
mne tvoje rety uvítají.
Nic nechci víc než umřít hned,
jak vadnou květy na svém stvolu,
jak v smrti na rtu ret
my šťastni umřem jednou spolu.
30
Valčík.
To byla stará, stará pohádka,
v ní byla jsi mým strážným andělem,
mých smutných písní víla přesladká
a zlatá hvězda v žití setmělém.
Co zvedáš ke mně očí modrý květ?
Ten život dávno, dávno otráven,
nám jenom smutek v mladé duše slét’,
nám jenom touha zbyla v lásky sen.
A než se v horách ráno probudí,
z tvých očí perly skanou na líce,
tvé duše květ ti svadne ve hrudi –
ó, dítě mé, to bolí nejvíce!
31
Notturno.
Vím, že už spíš a dýšeš v snění,
sen ti líbá bledé líce,
to moje horké políbení
ty neucítíš na rtech více.
Svit luny dál se v okno dívá
a hvězdy planou v nebe šeři
a slavíkova píseň tklivá
dál v jasmínovém volá keři.
Jen láska tvá už neplá více,
ty klidně dýšeš ve svém snění,
sen tobě líbá bledé líce –
a mojí touze konce není!
32
Rosa thea.
Tu růži měla bílém na živůtku
a pod ním srdce tlouklo sladkou touhou
jak útlá ňadra roztrhnout by chtělo.
My šli jsme spolu mlčky cestou dlouhou,
kraj letní pln byl neznámého smutku
a slunce v západ zář svou uklánělo.
Zvuk flétny volal snivě z dálky kdesi
a na stromě pták jemu odpovídal,
my mlčeli a šli jsme v ruce ruku.
Já každý krok jsem její nožky hlídal –
zář slunce klesla v západ, v černé lesy,
kraj zamyslil se při slavičím tluku.
A my šli dál: jak bílý cherub ona,
já, padlý duch, jsem chvěl se bázní o ní,
v té chvíli na hněv svůj jsem zapomínal.
Já cítil květ, jak na ňadrech jí voní,
jak táhne krajem vlahá noc a vonná –
a slavík umlk’, v dálce les se stmíval.
33
A byla noc, šla v neznámém svém smutku,
já vzpomínám teď jako ve snu pouze,
že dítě to jsem nepolíbil ani
a dál jít musil v divoké své touze – –
Tu růži měla bílém na živůtku –
jen ta mi zbyla v tiché vzpomínání.
34
Astry.
Proč máte astry ve vlasech
a podzimu svit ve svém oku,
když ještě na rtech spí vám vzdech
a hřmí to duše ve hluboku?!
Já ještě píseň nedopěl,
tu ohnivou a touhy plnou,
a vám už v oku chví se žel
a bouří prsů božskou vlnou.
Proč máte astry v prstech svých
a smutné slovo na svých retech,
když ještě krajem zvoní smích,
zem vášnivá plá v žhavých květech?
Já ještě ani neřek’ vám,
ó, paní mojí duše vroucí,
co lásky ve svém srdci mám
a velké touhy nehynoucí.
35
Proč máte astry pro mne jen,
ty květy smrti vrchovaté,
a proč mi, v oku smutný sen,
jen svadlou astru podáváte?!
36
Poslední vzpomínka.
Noc byla plná snů a touhy,
květ střásala ti ve vlasy,
když v bolestný můj život dlouhý
ty jako anděl přišla jsi.
Noc bouřlivá se krajem tměla,
ni hvězda v nebi nebyla,
když na věky se uzavřela
mé lásky smutná mohyla.
A nekonečná noc je zase,
zem tiše dýše po práci,
v tom jejím mdlém a smutném jase
mé srdce touhou krvácí.
37
Očím čtoucím mé verše.
Vy oči neznámé, jež skloníte se krásné
jak k bledým fialám, co vůní mdlou jsou tkány,
v těch smutných písní sny, kde naděje má hasne,
vy hvězdy milenců, ó, buďte požehnány!
Vy hvězdy zapadlé, jichž neuzří mé oko,
já ve snu tuším vás i zářnou vaši krásu,
jak v duše hlubinách bych cítil přehluboko
znít rhytmy polibků a dýchal vůni vlasů.
38
INTERMEZZO:
BÁSNÍKOVO JARO.
[39]
Píseň Země na jaře.
Ty, jenž se vracíš nebem modravým,
spěš, zpěvem ptáků ať tě pozdravím,
ó, zlaté Slunce, milenče můj drahý!
Kdes do daleka, v mračen shon a rej
byl dlouho skryt tvůj božský obličej –
ó, jeho plamen zas mi zcela přej,
ať ve květ halí mojích skrání tahy!
Pojď, se svých prsů závoj stkaný z par
ať odhalím, ať lásky velký žár
nás v polibcích a vůni znova spojí.
Přijď, ve veliké touze po tobě
já strhám mlhy, v květů ozdobě
ti v náruč padnu nahá, ve mdlobě
a ve závrati sladké lásky tvojí.
Ó, milenče, jenž líbáš ohnivě,
slyš, tisíce hlasů křičí po nivě –
přijď, jarní květ ten na ňadrech mi nervi!
[41]
Ať v nový život klíčí luh i háj,
ty řekni stromům: „Puč a kveť a zraj!“
ať sémě žití je i hrobů taj,
jenž v útrobách mých hnije zhlodán červy.
A v jásavé to jaro, ples a rej
ty moje lůno zase požehnej,
ať v touze matky, života zas plna
těm novým jarům nové květy dám,
šer jarních nocí k lásky novým hrám,
ba velkým jarem ať je vesmír sám,
v němž žije člověk, květ i kámen, vlna.
A žárem léta v posled opilí,
zas všeho syti, co jsme zažili,
v jas poledne, jež na tvém čele plá ti,
my usnem znovu, v poli svadne klas,
dál v nekonečnosť tvůj se vrátí jas,
já prsy skryji v mlhy závoj zas
a prosta vášní budu tiše spáti.
42
Jarní slunce.
To mysterium zárodků a žití
jdeš požehnat, ó, svatý zjeve bílý,
svět nesmírný se před tvým světlem chýlí
a země lační tvoje teplo píti.
Jak píseň bouře tisíc tónů zní ti
vstříc z hájů, lesů, lučin v stejné chvíli
a mračna jako ptáci zabloudilí
se přec tvou tváří za obzory řítí.
Tvým před oltářem jako hříšník podlý
v prach bídný člověk klesá na kolena
a znovuzrozen k záři tvé se modlí.
V to nesmrtelné oplození ráno,
v ta mysteria spásy bezejmenná,
ó, věčné Slunce, budiž požehnáno!
43
Redeunt iam gramina campis.
Spí ještě v lesích šedé zbytky sněhu,
však z vlhkých luk už bílá vstává pára,
plá v záři slunce, v barvách duhy hárá,
zem cítí teplo, blaženosť a něhu.
Ó, dlouhé louky strání, hájů, břehů,
z vás nesmrtelná dýchá touha stará,
zem puká tiše pod polibky jara
a v slunce žáru, v teplých větrů šlehu.
Jak odvěký a velký heros bájí
jde po kobercích vašich Život věčný,
zem objímá a k slunci pozvedá ji.
A když pak stane nebes na prestolu,
déšť bílých květin vonný, nekonečný
jak požehnání na vás padá dolů.
44
Bílá sobota.
Kdož srdce čistá, mysl dětskou máte,
v ples vichrů, které od západu dují
jak varhan bouř či jásot allelují,
v klín víry neste svoje touhy vzňaté.
Skryt v páry vlhké, vonící a zlaté,
jež v temných lesů vstávají a slují,
jde, oblaky co bílým nebem plují,
zjev Ježíše k nám v lásce vrchovaté.
Zem boží milosť neurčitě tuší
a zářné slunce se k ní dolů sklání
jak hostie, jež očistí mír duší.
Zní hymny lesů rovny zpěvu moří
a na západě mraky v žhoucím plání
jak svatý oheň na oltáři hoří.
45
Slunečný den.
Ó věčné slunce, v jara tiché vůni
vrať zase lidstvu šťastné doby ony,
kdy příroda své svaté pěla tóny
v sen Hellady a bozi stáli u ní!
Já lesem šel a kolem hnědých tůní,
kde v suchém listí kvetly anemony
a modrým okem fialek květ vonný
se díval v kraj, jenž zamyšlen se sluní.
A mně se zdálo písni při skřivánčí,
že matka země staré tóny hledá,
že Nymfy zřím, jak na palouku tančí,
kde starý Faun se ukryl do křoviska
a rákosím, v němž voda spala hnědá,
zrak jeho chtivý žádostivě blýská – –
46
Meditace.
Z luk vodou sytých, z kterých pára vstává,
a z dlouhých lesů na obzorech spících,
z vod rozlitých a z kmenů v hloubkách tlících,
ó, věčné Slunce, tvoje stoupá sláva!
Tvá svatá záře, opojná a žhavá,
plá stejně klidně na praboha lících
a na oltářích v Madonn zřítelnicích
jak v kalužích, kde suchá hnije tráva.
Mně v sporech duše, kam svou píseň nésti,
zda v sídla bohů nebo v hloubky žalu,
tvé vzňaté líce jásavou jsou zvěstí.
Chci sluncem býti, s jehož svatých tváří
tak v mramor chrámů jako do močálů
vše v zlato měníc božské světlo září.
47
DOZVUKY KE KNIZE „PADAJÍCÍ HVĚZDY.“
[49]
Nervy.
Mé tělo, v staré housle proměněné,
hráč s tváří ďábla, Život, tiskne v dlaně,
mé nervy po nich napjal předrážděné,
svých visionů smyčcem hraje na ně.
V té divé písni, která skuhrá nocí,
Děs tančí s Bídou tiskna boky její,
tam Bolesť křičí Chimér ve přemoci
a housle při tom zoufale se chvějí.
A poslední až struna praskne na nich,
hráč neunavný praští jimi na zem,
kdes ve vyprahlých zanechá je pláních –
a jiný nástroj chytne sobě rázem.
[51]
Hořící mraky.
Je nebe jeden jas, v němž za obzor se kácí
sbor mraků ohnivých v své roztříštěné kráse,
z nich rozžhavenou zdí být každý v nebi zdá se,
kde slunce zmírajíc v své slávě vykrvácí.
To slunce velebné a velké k nepoznání
teď padá do lesů, kde krví v stromech hoří,
a mraky za ním v klín se nekonečna boří,
až ve tmě zniknou pak, jak v čela lehla strání.
Tu lesy umlknou, kraj ve tmě mizí kolem,
jak slunce zapadne, ten obr pohádkový,
a velkým nad hrobem žár vrhne ve své hrady.
Pojď, smutná duše má, ty otrávená bolem,
znič žárem hněvu vše, co zbudovala’s tady,
a vejdi vítězně v svět temných hrobů nový!
52
Noc.
Noc padla s nebe smutné zemi v šíji
a za vlas lesů divě chytila ji:
slyš, rety země větrů pláčem lkají
a ony tóny v klenbu nebes bijí.
V tom ze kštic lesů, jež se chvějí touhou,
svit jasné luny jako klenot vypad’,
v kraj zadumaný počal záři sypat
a stříbrem jezer táhl stuhu dlouhou.
Noc ulekla se divé vášně svojí:
vím, v smutné duši, šeré, opuštěné
jak výčitka cos náhle ranilo ji.
Noc zvolna nebem za hory se kloní
a v prázdno to, kam nesměrnosť se klene,
hvězd bílé slzy v divém pláči roní.
53
Kajicnice.
Chrám s mrtvým Ježíšem, jenž tmí se na oltáři
vás pojat nemůže a velkou lítosť vaši,
k vám bolesť nesmírná se černým supem snáší
a v duši výčitka se s odpuštěním sváří.
Vy k bohu hroznému zpěv nenesete díků,
jen slzy kajicné a asketická muka,
vám na kříž hledícím teď hrůzou srdce puká
a v srdci každá z vás má tisícerou dýku.
Kde ony noci jsou, kdy v krčmách, v písni zvuku
jste v tanci vášnivě a divoce se nesly,
až v lokty mužovy jste unaveny klesly?
Kde onen chtíčů žár, kdy v srdce divém tluku
pak v lože vrhly jste se nahy, poskvrněny,
svou ctností pramalé, však vášní velké ženy?!
*
54.
Svět nyní kletbu svou vám hází v pohrdání,
ač, drzý pokrytec, sám o nic lepší není,
vám utrpení znak teď k bledé lehl skráni
a vašich slastí číš se jedem náhle pění.
Svět nedovede teď než pyšně proklínati
tu, která jedenkrát zdroj rozkoše mu byla,
teď slinou hrdosti vám třísní ňadra bílá
a pustým posměchem vám smutnou duši chvátí.
Ó jděte zpátky zas v ten brloh začazený
a v matný harfy tón jen jásejte dál zase,
vy ctností pramalé, však vášní velké ženy!
Nač silou pokání chtít v ráje strmou výši?!
Ó jděte, jásejte jen v orgií těch jase:
vás člověk zavrhl a bůh vás neuslyší.
55
Svědomí.
Své svědomí jsem na kříž přibil v noci:
krev, která proudem stékala mu z rány,
když ve svých mdlobách mřelo bez pomoci,
já chytal v pohár z lebky udělaný.
Teď vášní žár jen ve dny mé se kmital
a svědomí mé v mdlobách umíralo,
já proudy krve do poháru chytal,
mně svitem pomsty v bouře nezaplálo.
A nad předsudky hřměl jsem dál a chvění,
až v závratném svém, divém opojení
jsem svědomí krev z číše vypil rázem.
Však jed té krve povalil mne na zem
a opuštěn teď, bez soucitu ženy
tu svědomím svým ležím otrávený.
56
Výstřel v noci.
V to mlčení, jež po ulicích leží,
v strach, který nocí dřímá v černém klíně,
a v nudu bdění, která mdle a líně
– jak minuty jdou – rozvlní se stěží,
pad’ náhle výstřel, výkřik do neznáma,
zvuk jeho v domů labyrintu zapad’,
a krajem zase noci táhlo drama
s tím bolem, který nedovedem’ chápat.
To jistě bohu bytosť bolem velká
ten bídný život hodila v tvář zpátky
a kletba boží letí do neznáma.
Ó mrtvolo, v hrob, nad nímž nikdo nelká,
já tobě nesu svého zpěvu zmatky:
tys šťastnější, ty dožila’s to drama!
*
57
A s písní svou proč vlastně meškám tady?
Chci do nebe snad vzlety svými všemi
já, který sotva pochopit moh’ zemi,
ta muka žití, jeho bouř a svády?!
Co v další život bolestný mne nutí?
Což budu šťasten, veselý a mladý,
pln odhodlání, jara svůdné vnady –
což nejsme lidé, osudem svým skuti?!
Ó bolesť, bouře – vše to dohromady,
co v příští život ještě zůstane mi,
to u hrobu mne v nový zápas nutí?
Jdi, neptej se, vkroč v mrtvých velké řady,
ten osud slep je, hluchý je a němý – –
A přec se děsím toho vzpomenutí!
*
Pojď, písni má, my zmírat nedovedem!
Hle, bledý strach nám vyrazí zbraň z dlaně
a srdce, jež mřít chtělo odhodlaně,
to zachvěje se jako tknuto ledem.
My smutný život dožít musíme tu,
nám vyvázuutívyváznutí není, není, není,
jsme chabou hrůzou přikováni k světu,
jsme odsouzeni k bouřím, k utrpení.
58
Nač horovat a hrozit pěstí bohu?
Ten bůh nás srazí bleskem pohrdání,
smích vesmíru nám v naši úzkosť ječí.
Pojď, půjdem’ dál, ať přemítati mohu,
ten, jenž tu leží s roztříštěnou skrání,
oč nade mne byl silnější a větší!
59
Měsíc nad městem.
Jak zkamenělých obrů svět
ční chmurně k nebi staré chrámy
a klikatými za střechami
se velký měsíc tiše zved’.
Kdo vášní bouře, řvaní běd
by tušil nyní mezi námi?
Jak zkamenělých obrů svět
ční chmurně k nebi staré chrámy.
V té tiši, matko Země, hned
čas onen příští napadá mi,
až zbudete tu s Lunou samy
– dvě krásky stuhlé řadou let –
jak zkamenělých obrů svět.
60
Rondeau novoroční noci.
Čas, starý pes, jenž v stopách boha kráčí
a kosti věků hryže hladov stále,
pad’ na mrtvolu novou nenadále
a v němý vesmír shnilý trup ten vláčí.
Co rudý plápol v jeho zraku značí?
Kéž strhne k zemi tyrany a krále
Čas, starý pes, jenž v stopách boha kráčí
a kosti věků hryže hladov stále.
Vše musí zniknout, květ i jásot ptačí,
zem stuhne v led i bude rovna skále –
a jako přelud půjde věčnem dále
vždy více šklebě svoji tlamu dračí
Čas, starý pes, jenž v stopách boha kráčí.
61
Bitva.
Jak potvory dvě, které zhoubu větří,
se plazí vojska udupaným polem,
sto ohňů z tlamy děly chrlí kolem
a tisíc křiků chví se do povětří.
Řev tisíců, děl hukot, hvizdot kulí
hřmí kouřem vesnic, který v lesy lehá,
sto plamenů v to nad krajinu šlehá
a plazí se a k nebi pne se zdůli.
Teď slunce v západ krvavý se noří,
jak raněno též zbraní divých škůdců
a bídou lidstva znaveno a zlostí.
A v jeho záři, která rudě hoří,
tam nad králem a sborem vojevůdců
soud strašlivý se zvedá Budoucnosti.
62
Řeka ve skalách.
Proud řeky skalami své vlny valí tiše,
on větru dotknutím se nikdy nezachvěje,
jak pustým hřbitovem tu mrtvé ticho dýše,
jak tlama obludy dvé skalních stěn výš zeje.
A v hrdlo potvory, jež sedraná svá záda
v kraj širý prostírá, kde květu není v polích,
svit luny veliké jak oběť noci padá
a v řece taví se a láme v skalách holých.
Svět celý zkameněl jak tyto skalní stěny,
zem širým prostorem dál letí beze změny,
jak láva vyhaslá se tupě dívá k nebi.
A s nebe bledého, jež hoří v hvězdných jasech,
tvář luny vrásčitá a schladlá v dávných časech
v ten nový hledí hrob a ohyzdně se šklebí.
63
Bizarrní rondeau.
Jak lebka, která světélkuje,
ti v okno lesklý měsíc svítí
a na tom okně bílé kvítí
si o tvé smrti vypravuje.
Noc v černé hlavě plány kuje,
čím by tě měla zaškrtiti,
jak lebka, která světélkuje,
ti v okno lesklý měsíc svítí.
A tvoje duše v prázdno pluje,
v klín květů opilá se řítí,
co v poduškách jsouc prosta žití
dlí hlava tvá, v níž plno snů je,
jak lebka, která světélkuje.
64
Labuť.
Jak bílá labuť nervosně se chvěje
a jenom lehce čeří hladinu!
Pláň jezera je plna leknínů
a zlatý měsíc světlo na ni leje.
Hle, v smutné písni skrze květů reje,
chtít dokonati stromů ve stínu,
jak bílá labuť nervosně se chvěje
a jenom lehce čeří hladinu.
Ó, ženy smutné, v žití bez naděje
váš každý sen, pln vůně jasmínu,
zda nelká též tak teskně: „Zahynu!“
a plání žití v hrob, kam jistě spěje,
jak bílá labuť nervosně se chvěje?!
65
Ballada ke chvále černého města.
Pohádka prastará do duše padla mi –
při číších kypících nechejme svízele!
Bledá noc klade se městem i nivami:
poháry do výše, v pláně než setmělé
stříbrné paprsky měsíce nastele!
Srdce v před letí mi, rozum je pozadu,
jistě zas bláznivou píseň mou strestá –
přece se vzpomínkám na chvíli vykradu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města.
Daleko mládí mé za lesy, horami –
kde jsou ty jarní dni, touhy mé nesmělé,
pověz mi, svite hvězd zářící nad námi?!
Mnoho jsem miloval smutně i vesele,
princezny zakleté s hvězdami na čele,
nádherných květů všech vonící zahradu,
66
všechny, jak znal jsem je, padesát ze sta:
vraťme se, přátelé, květin těch do sadu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ku chvále černého města.
Měsíce paprsky padají na chrámy,
v úsměvy světic všech napadly v kostele:
poháry do výše, víno nás omámí,
radostných citů žár rozleje po těle –
v městě tom zakletém zase jsme, přátelé!
Hvězdy jdou po nebi jako jas pokladů,
v okno nám dívá se zářící směs ta:
odhoďte bolesti, života záhadu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města!
Poslání:
Paní má přesladká, vašemu ke hradu,
v město to čarovné svedla mne cesta:
u bílých nohou vám v jásavém souladu
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města!
67
Políbení.
Políbení
na tvé líci
tuším snící
v bledém rdění.
Čtu ti chvění
v zřítelnici,
políbení
na tvé líci.
V písně pění
chci ti říci:
„Květe rdící,
dej mi v snění
políbení!“
68
Flétna.
Tón její měkký, plný dům
je pláň jak vodní z večera,
kdy mlčí lada veškerá,
mír od nebe jde k nebesům.
Má hlava klesá v náruč snům,
mne ticha jímá nádhera,
tón její měkký, plný dům
je pláň jak vodní z večera.
Nech sklonit se mne ke svým rtům
a poslouchej, jak do šera
lká nad vlnami jezera,
když usnul pták i stromů šum,
tón její měkký, plný dům.
69
Refrain.
V síť refrainu já každé slovo chyt’
jak Satyr v náruč Nymfu zmámenu,
v bouř lásky mé trysk’ velké lásky klid
jak horský pramen mdlému jelenu:
chci z jeho zdrojů syt svým žitím pít!
Mou duší kmit’, jak plné luny svit
se dívá oknem spící na ženu:
já její krásu musím zachytit
v síť refrainu!
Pít vždycky klid a vždycky nadšen žít,
až v blesků svit jas duhy vyklenu:
ó, paní má, já musím šťasten být,
vždy milovat a bouřnou duši mít,
skrýt boly své i štěstí proměnu
v síť refrainu!