Píseň Země na jaře.

Jaroslav Kvapil

Píseň Země na jaře.
Ty, jenž se vracíš nebem modravým, spěš, zpěvem ptáků ať tě pozdravím, ó, zlaté Slunce, milenče můj drahý! Kdes do daleka, v mračen shon a rej byl dlouho skryt tvůj božský obličej – ó, jeho plamen zas mi zcela přej, ať ve květ halí mojích skrání tahy! Pojď, se svých prsů závoj stkaný z par ať odhalím, ať lásky velký žár nás v polibcích a vůni znova spojí. Přijď, ve veliké touze po tobě já strhám mlhy, v květů ozdobě ti v náruč padnu nahá, ve mdlobě a ve závrati sladké lásky tvojí. Ó, milenče, jenž líbáš ohnivě, slyš, tisíce hlasů křičí po nivě – přijď, jarní květ ten na ňadrech mi nervi! [41] Ať v nový život klíčí luh i háj, ty řekni stromům: „Puč a kveť a zraj!“ ať sémě žití je i hrobů taj, jenž v útrobách mých hnije zhlodán červy. A v jásavé to jaro, ples a rej ty moje lůno zase požehnej, ať v touze matky, života zas plna těm novým jarům nové květy dám, šer jarních nocí k lásky novým hrám, ba velkým jarem ať je vesmír sám, v němž žije člověk, květ i kámen, vlna. A žárem léta v posled opilí, zas všeho syti, co jsme zažili, v jas poledne, jež na tvém čele plá ti, my usnem znovu, v poli svadne klas, dál v nekonečnosť tvůj se vrátí jas, já prsy skryji v mlhy závoj zas a prosta vášní budu tiše spáti. 42