Symfonie.

Jaroslav Kvapil

Symfonie.
Žil malíř, boží slávy svit mu hořel kolem skrání, ten barev tóny vyslovit chtěl krásu mojí paní. Neb krása jde záhonem lilií, jde plna balsamické vůně, a na světě jednou kdo spatří jiji, ten věčně po ní stůně. Vzal pro tu svatou krásu její nach západů i hvězdy v reji i kouzlo pověstí, stkal barvy z vůně, z nebes jasu – však nesmrtelnou onu krásu přec nemoh’ nalézti. 25 Žil pěvec, boží souzvuk pad’ mu v duši žhoucí plání, ten slovem tónů malovat chtěl krásu mojí paní. Neb krása jde záhonem lilií, jde plna balsamické vůně, a na světě jednou kdo spatří ji, ten věčně po ní stůně. Však pro tu hudbu řeči její, v níž andělských harf tóny spějí a zefýr šelestí, a pro rhytmické dechu vlny on souzvuk tónů kouzla plný přec nemoh’ nalézti. Já snivý básník, láskou jat se chvěji bez ustání, slov barvami chci vyzpívat teď krásu svojí paní. Neb krása jde záhonem lilií, jde plna balsamické vůně, a na světě jednou kdo spatří ji, ten věčně po ní stůně. 26 Leč schvácen velkou krásou její jen milostí se smutnou chvěji a zmírám bolestí: ó, Madonno má, souzvuk tónů v tu velkou milosť, v které tonu, mi nelze nalézti! 27