PODZIMNÍ NÁLADA.
– Jaromíru Boreckému –
Když hořká vůně hájů uvadlých se táhne v zaleknutá lada,
nám v teskná srdce trpká nálada jak mrtvá vůně květin kane
a smutně modrou jejich tišinou Smrt kráčí v kráse zadumané –
ó opuštěná, sirá Duše má, v ten hřbitov zmizela bys ráda!
Či byla raděj žlutým motýlem, jenž poslední v hrob květin padá,
či byla duší smutných cypřiší, z nichž teskná báseň Smrti vane –
142
ó změň se, Sestro, v toho hrobníka, jenž symbolem se Zimy stane
a v hroby vlhké Země vychladlé sem vkládá naše srdce mladá.
Když budeš smutnou Zimou živořit, jež políbení krajům dává,
nic tady v světe, Duše, neuzříš než mráz, jímž zhynula tvá sláva,
a vykopané hroby Illusí, kam Život Lásku pochovává.
Jak černé skvrny svadlých javorů hřích minulosti lpí v tvé kráse,
v ten šedý obraz Krista Ježíše tvá velká vášeň změnila se –
jak mrtvá srdce černou pod zemí ty vykoupení čekej zase!
143