TRIUMF
[13]
V své toužné duši letních nocí něhu
V své toužné duši letních nocí něhu
a hvězdy jejich snivém ve zraku,
v můj smutný život, chladnoucí již v sněhu,
jsi přišla božská, plna zázraků.
Svět k Tvému trůnu skládal svoji slávu,
chtěl Tebe vznésti ve své moci jas –
a Ty svou drahou, zbožňovanou hlavu
jen na má bouřná prsa sklonila’s.
Svět chtěl Ti dáti vše, co dáti může –
já neměl nic než srdce žebráka,
v němž opuštěném kvetly pozdní růže
a ptáci snů se nesli v oblaka.
A slávu světa Ty jsi opustila,
jež vavřín pletla Tobě ve vlasy,
a jako světlá božka snů mých bílá
v to žebrácké mé srdce vešla jsi.
[15]
Co mohu Tobě za tu lásku dáti,
jež veliká je, ryzí, bez hříchu,
než vzývat božství, které v duši plá Ti,
a modliti se k Tobě potichu?!
Než věčně klečet u Tvých drahých nohou,
plát milostí, až do skonání plát,
a jak jen bozi milovati mohou.
tak šíleně Tě, duše, milovat!
Přijď posvátná, v říš ducha mého slétni,
kde z vůle Tvé se jitro rozední,
přijď velebná jak toužebná noc letní
a v srdce moje zářná pohlédni!
Já krásno tam, jak v letních nocích bývá,
skvost rosy hoří v každém poupěti
a bouře snů mých šílící a divá,
ta tichne rázem ve Tvém objetí.
Již nedovedu všedním být a podlým,
v své skráni cítím hřející Tvůj dech,
jak k Madonně se vděčně k Tobě modlím
a k nebesům Tě vznesu na křídlech.
Má celá duše, Tebou prozářena
jak opálovým světlem měsíce,
v mdlém jase plá a něžnou vůní stená
a ve květech má perel tisíce.
16
Dnes věřím již, že věčně budem spolu,
že nesklamem se nikdy, duše má,
a po zimách a útrapách a bolu
že jeden hrob nám dají oběma.
A na tom hrobě toužebná noc letní
snít bude o nás, slzy ve zraku –
ó duše, přijď, v říš ducha mého slétni,
přijď velebná a plna zázraků!
17
SVÉ MATCE.
Ó matko, život můj z Tvé svaté vůle vzrůstal,
jak zraje země plod a k slunci vzhůru spěje,
jas velké něhy Tvé v mé žhavé duši zůstal,
plá v hymnách jásavých i v písních beznaděje.
Jak země dobrá jsi, jak příroda jsi svatá,
jsi láskou spoutána, ač láska nezná pout,
a jako v nutný hrob má celá bytost chvátá
v Tvou náruč hřející a chce v ní zahynout.
Mně ze Tvé bytosti i z matky země plodné
plá jedna naděje a mluví nesměrností,
již ssál jsem z prsů Tvých i z její půdy rodné,
z níž k žití povstal jsem, k níž zmizím do věčnosti.
Byť stokrát oklamán, já k žití vstanu zase
a vzkříšen zajásám Ti teplé na hrudi,
18
jak země květiny a nivy v jarní kráse,
Tvých retů žehnání mne znovu probudí.
Ty’s mocná jako smrt, jak život jsi Ty velká.
Tvou sestrou země je, v niž navrátíš se zpátky –
a potom za Tebou v to prázdno, bol kde nelká,
já jistě zmizím též a pokoj najdu sladký.
A přec v něm nezhynu: neb všechno, co jsi snila,
když velká láska Tvá můj život dala mi,
tu po mně zůstane jak nadšení a síla
a v hrdé lásce mé žít bude hymnami.
Svou celou minulost až k zárodkům a vzniku
čtu ze Tvé bytosti, jež boží je a skvělá
jak bytost ženy té, k níž volám hymnou díků,
v níž budoucnost je má i nesmrtelnost celá.
Vy obě hledíte jak Madonny v mé snění,
v můj zápas duševní, v němž klesám stokráte –
a když již pomoci mně znavenému není,
svou láskou zázračnou mne k žití voláte.
Hle, v zimu Tvojích dnů se snivé slunce vrací –
náš život září v něm, jejž žijeme tu šťastni,
kde v stínu haluzí snů zlatí pějí ptáci
a přízrak umění plá nesmrtelnou básní.
Ty ženo vznešená, ó budiž požehnána,
neb Tebou lásku znám a v žití najdu ji,
19
já Tebe v přírodě i v zemi, v jasu rána
i v mladé lásce své jak božku zbožňuji.
Dva strážné anděly zřím státi nad svým žitím:
dím „Matko!“ jednomu, jenž ve sny mé se shýbá –
a „Ženo moje!“ dím, když v náručí se řítím
té druhé bytosti, jež na čelo mne líbá.
Ty’s život stvořila a Ona život chrání,
když k hrobu řítí se a zmlká uštvaný,
jste obě světice, jste obě požehnání –
Vy ženy posvátné, ó buďte žehnány!
20
TRIUMFÁLNÍ SLOKY.
Tvá zářná bytost stojí nade mnou
a v kathedrálu duše mojí splývá,
jak v starých chrámů hloubku tajemnou
se nesmrtelné boží slunce dívá.
A od těch hrobek, kde spí mrtvých řad,
až k fiálám, jež v kadidle se tratí,
chrám chvěje se a pěje touhou vzňat
a varhanami hřímá do závrati.
Čas zaniká a prostor zaniká
a moje bytost bytostí Tvou plna
jak hymna duchů roste veliká,
jak nebe hoří každá její vlna.
Já nejsem již: má duše zmizela
a nekonečnem letí k zemi zpátky.
21
by cizích světů vůní prochvělá
se snesla k prsům přírody, mé matky
Však v těle tom, kde mřelo srdce mé,
teď Tvoje bytost jásá vítězící,
jak myšlénky všech věků rosteme
výš vesmírem až světů ke hranici.
Vždy výš a výš, kde slunce hoří žár,
kam celý život posvátný a ryzí
se řítí nadšen, usmířen a stár
a v požáru těch věčných hranic mizí.
My zvítězili nad vším, co zde je,
co do propasti všednosti se kácí,
a naše bytost plna naděje
se očistěna k svému slunci vrací.
Tvou zářnou bytost cítím duší plát,
Jak heros bájí vstříc té smrti zírám,
jdu z věčnosti zpět do věcnosti spat –
a umírám a přece neumírám!
22
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Na sebe podívá se Panthalis –
v prach klesnou všechna díla umělců!
„Midasovy uši.“
Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna,
v nějž přízrak noci posupně se řítil
jak smrti zvěst či únava jak bolná –
a básník jeho poslední tón chytil.
V té době spleenu, běd a resignace
Ty’s ještě, Mistře, zaslech’ píseň jeho,
v snech Tvého ducha ozvala se sladce
tak plna tónů, jasu kouzelného.
A pocit divné nostalgie schvátil
Tvou celou duši, která září velká,
23
Ty’s v minulost, se v rhytmech snů svých vrátil,
kde zpívá slunce a kde zima nelká.
Tak viděl’s jaro v každém země ryse,
kdy skrývají se Nymfy za křoviska,
Pan usnuvší v Tvé písni probouzí se
a znovuzrozen vesel v syrinx píská.
V zem obrozenou Helios se dívá,
hněv Titánů chví v šerém Hádu přítmí
a Afrodité zářící a snivá
se nad stišené moře zvedá rhytmy.
To v očích Faunů chlipné vášně hasnou
a poklady své otvírají hory,
svou Poesii, Panthalis svou krásnou,
když vítěz vedeš v stíny sykomory.
Ó Mistře, had, jenž pod Tvou nohou syčí,
než slunce zajde, zhyne brzkou smrtí,
hněv efemerní, posměch trpasličí
Tvůj každý krok hned v jejich prachu zdrtí.
Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku,
jež pod Tvou nohou do mlhy se tříští,
syn Hellady a bratr středověku
a velký otec zářné doby příští.
24
V hrob setmělý den zpátky padá ke dni,
vsak nad Tebou se věčná Krása shýbá
a záři tu, jíž nevidí svět všední,
v Tvém velkém čele s němým díkem líbá.
25
HARMONIE.
– Jos. B. Foersterovi –
Bůh neznámý teď sklonil tvůrčí ruku
a zamyslil se nad hvězdami kdesi,
kraj daleký je sladěn do souzvuku
a v dálce pějí moje rodné lesy.
Kraj daleký je melodie velká,
jež rozlila se světel do peřejí,
ni jeden výkřik v jejích rhytmech nelká
a tóny barev oblohou se chvějí.
Já vzpomínám si na ten nápěv starý,
jejž moje matka na klavíru hrála,
26
byl jako touha za mrtvými jary
a tichá Smrt se v jeho tónech smála.
Byl jako Smrt, ta vítězná a sladká,
byl jako večer, jenž se snáší k stráním –
a mně je zas, jak moje vlastní matka
by líbala mne rtů svých požehnáním.
Kraj celý chví se onou melodií,
již světlo slunce na západě zpívá,
svět daleký se jejím rhytmem spíjí
a dobrý bůh se k mroucí zemi dívá.
Bůh umlknul a v jeho oku kmit’ mu
teď velký soucit hvězdnou slzou tiše –
ó chtěl bych spáti v jeho smutném rhytmu
už pod zemí, jež modlitbami dýše.
Dál v modlitbách by celá země snila
mou velkou báseň, jedinou a vřelou,
v sny milenců by ta se navrátila
a v tónech nebe chvěla zemí celou.
Noc přišla by pak ve hvězdách a v rose
a se slavíky, se svou dumou dlouhou –
já oko znám, jež přec by zrosilo se,
a duši znám, jež zavzdychla by touhou.
27
Jak při té písni vzdálené své matky,
bych přál si umřít v rhytmech světla kdesi
a nad hrobem ten povzdech slyšet sladký
a z dálky zpívat svoje rodné lesy.
28
HUDBA.
Taj nevýslovný v hudbě dřímá
jak v hlubinách, kde vody leží,
mou celou duši vášní jímá,
již rozechvělý chápu stěží.
Pláč houslí chví se jak Tvé tělo,
jak polibky Tvé harfa stená,
má měkkou něhu toužné cello
jak dlaň Tvá vůní prosycená.
Tón klavíru je divně stmělý
jak Tvoje těžké vlasy zlaté,
je vlahý, táhlý, zvlněn celý
jak zlíbán rtem mým tisíckráte.
29
Taj nevýslovný v hudbě dřímá,
je vášnivý a přec je ryzí,
cit našich srdcí obejímá
a v nekonečnu lásky mizí.
Bol Schumanna mne dráždí k pláči,
já nechci slyšet jeho lkání,
stesk Chopina mi nepostačí
a snivý Grieg mnou nehne ani
Ni Saint-Saëns, kdy šílen stená,
ni Wagner plný mythů síly:
chci slyšet hřímat Beethovena,
v němž bohové se obrodili.
Ať duší mojí velký hřímá,
jak bytost Tvá ať vykoupí mě,
v svou nesměrnost ať světy jímá
a drtí mého žití břímě.
Pak budu velký, Tebou velký,
Tvé duše spasen symfonií,
té velkolepé trpitelky,
v níž pohanští dál bozi žijí.
Taj nevýslovný ať v ní dřímá
jak v hlubinách, kde vody leží,
30
mou celou duši vášní jímá,
již rozechvělý chápu stěží.
Taj nevýslovný Beethovena,
jenž vášnivý a přec je ryzí,
kde nekonečnost světů stená
a v nekonečnu lásky mizí.
31
POHANSKÝ SONET.
Zář pohanství mi z bytosti Tvé šlehá,
neb Ty jsi jarem, sluncem, harmonií,
sny pantheismu z očí Tvých se lijí,
v nichž věčný život rodí se i lehá.
Teď dobře vím, čím Hellady je něha,
oč větší je svou boží poesií
než muka světic zbledlých do lilií,
jimž askese jen smutné žití žehá.
Hněv předsudků v tom náboženství dozní
a na prahu mé duše vykoupené
čníš jako velká modla grandiosní.
A věčně němá mluvíš bohů řečí,
v níž každé slovo hlásá obrozené,
oč Afrodité Madonny je větší.
32
STVOŘENÍ.
Bůh Tvoji duši utkal z lilií
a vdech’ jí všechen balsamický dech,
jenž světic muka slastí opíjí
a za večera dříme ve květech.
By po Madonnách touhou nemřel svět,
jas Afrodity by s ním dále žil,
sny starých mistrů nad propastí let
Tvým posvěceným tělem obrodil.
Když slyšel zpěvy bílých andělů,
v snech tvoření jej ryzí souzvuk jal
a těla růžím, duše úbělu
Tvé požehnané, velké jméno dal.
33
A když pak zřel, že bytosti Tvé jas
v svět všednosti a hříchu posýlá,
jak démant slza skanula mu s řas
a v drahé srdce Tvé se změnila.
34
VÁNOČNÍ SONET.
Ó Alleluja, nebe otvírá se
a k zemi svítí něhou nejvyšší,
zpěv andělů zní do chorálů zase –
ó požehnaný, kdo jej uslyší!
V sníh kanou hvězdy, planou v jitřní kráse,
a hroby jihnou v stínu cypřiší,
Ty přes ně kráčíš vítězný a v jase,
ó narozený z ženy Ježíši.
Čím dovede být lidským srdcím žena,
v Tvém zrození svět chápe, Ježíši,
když pod Tvou nohou v sněhu kvetou růže.
A v milující srdce přeblažená
jak balsám dýší vůní nejvyšší –
ó požehnaný, kdo ji cítit může!
35
IMPROMPTU.
IMPROMPTU.
– Paní Berte Foersterové-Lautererově –
Ó v zemi probuzené již do poupat to žene,
a v nebi pějí skřivani...
Má země střásá mráz i sněhu tíhu,
sní jako Mignon o oranžích v jihu
a o květinách na stráni.
Ó slunce probuzené svou záři nebem klene,
zří zemi toužit v ústraní...
Jak Taťana ta nadšená a měkká
své příští štěstí od miláčka čeká,
své bílé květy na stráni.
36
Nechť léto probuzené své něhy zapomene
a žárem zemi poraní:
jak Desdemona usne země jednou
a v žalu pro ni kouzla hájů zblednou
a všechny květy na stráni.
37
PANÍ HELENĚ MODRZEJEWSKÉ.
Jde ve svět umění a zázrak Váš jde před ním:
tu něhu největší, jak staletí ji snila,
jste v ryzí ženskosti, ó Paní, vyslovila
svým vzdechem jediným a pohledem svým jedním.
Svět v bezdno kácí se a shonem zmírá všedním –
však nad tmu všedností je Vaše bytost bílá,
z ní božství s titánstvím a s něhou září síla,
jež lidstvo obrodí i hrobem nad posledním.
My často zoufali, že bídni jsme a malí,
že doba nynější je únavou a spleenem,
kde hesla proroků se v tmu a prázdno valí.
A přece velkou je a božství hledí na ni,
svit věčné veleby jde němým jejím stínem –
neb ona zrodila Vás, nesmrtelná Paní!
38
MODLITBA JARNÍ.
Já básník slunce, polibku a něhy
již tuším jaro, dřív než vzbudilo se,
a na stráních, kde loňské tají sněhy,
chci zříti květen ve vůni a rose.
Chci nad kolébkou toho jara státi
a za jitra i večer roztoužený
chci teplý oddech země poslouchati,
jež probouzí se s něhou krásné ženy.
Chci býti dobrý, nadšený v své touze,
chci obrodit se jako mladá vesna,
jež v modru nebe vidí hvězdy pouze
a se svých ňader trhá pouta těsná.
39
Jak ona k slunci, k polibkům a záři
chci probudit se ve svém vlastním nitru,
růst’ z potopy, jež v hlubinách se sváří,
a v dlouhých nocích modliti se k jitru.
Má milenko, má sestro, ženo moje,
Ty, v které všechno, co jsem poznal, jásá,
jsi dcerou jara, jež mi vráceno je,
jsi dcerou divu, který slove Krása.
Ty navrátíš mi onu věčnou vesnu,
jak Tebe kdysi ona vrátila mi,
já ve Tvou náruč usmířený klesnu
a zachráním Tě svými modlitbami.
My děti jara, děti matky Krásy,
my smíme první v celém světě býti,
kdož vracejí se přes prostor a časy
v to velkolepé divů vlnobití.
V to mysterium všeho obrození,
v němž jenom jaro pukající v růže
sny naší lásky nikdy nepromění
a pochopit a zachránit nás může.
40
BŘEZEN.
Já věřím, jaro přijde zase,
snad zítra již, snad za chvíli,
a nad Iukami v měkkém jase
ty šedé mlhy rozptýlí.
Jdu ulicemi, které vzplály,
jak políbil je slunce vděk,
a je mi, jakbych cítil z dáli
již dýchat vůni fialekfialek.
Vzduch vlhký je a prozářený,
jak záplava je zářivá,
a dýchá dechem mladé ženy,
jež panenstvím se zachvívá.
41
Co vášeň je, zem ještě nezná,
jí něha sní jen ve hrudi –
leč zítra jisté slunce března
ji k první lásce probudí.
V noc svatební pak bude moci
se chvěti štěstím do rána,
až zazní zvony Velkonoci
svým jásajícím Hossanah.
Ó slunce, přijď, má země čeká
a chlad jí duši pustoší –
přijď, aby mohla snivá, měkká
se zachvívati rozkoší!
Přijď, věčná Lásko – ve tvém boji,
jímž obrozená mládne zem,
je vítězící mocí tvojí
i přemožený vítězem!
42
VZPOMÍNKA.
Tenkrát píseň byla to, rozechvělá
řekla Tobě nesměle svoji touhu,
ale sobě nevěříc neřekla Ti:
„Miluji Tebe!“
Leč té písni v zápětí srdce moje
v žhavých rhytmech zaplálo, jako moře
pod sluncem se lesknoucích, nikdy klidných,
bouřlivých věčně.
Znáš, má Akmé, alej tu, v letní noci
kde jsem prvně políbil Tvoje ústa?!
Místo písní polibky štěstím němé
mluvily k Tobě.
43
A teď celý život můj písní jednou,
velkou písní beze slov objímá Tě
jako moře zářící, věčně klidné,
bouřlivé věčně.
Tam, kde „Sestro!“ bál jsem se Tobě říci,
směl jsem říci „Milenko!“ Tobě. Akmé –
a Tvůj snivý Catullus jistě jednou
„Ženo!“ Ti řekne.
Tam, kde píseň umlká rozechvělá,
kde i hudba polibků něma tichne,
celý život Catullův celým žitím
pro Tebe zpívá.
A tím celým životem refrain jeden,
byť i v písních umlkal, byť i mlčel
v mladých našich polibcích, zníti bude
ve slově: „Akmé!“
44
PIANISSIMO.
Svou nekonečně unavenou duši
ó nech mne vypit dlouhým políbením,
a než nás život k probuzení vzruší,
přej, na Tvých rtech ať v duši Tvou se změním
Nechť ve Tvou bytost navrátím se zpátky,
až toto ticho zmizí v bouři tónů,
ať chvím se v snech Tvých jako motiv sladký
či toužný hlahol svatvečerních zvonů.
Je plno hvězd a lada jsou tak tichá,
noc bledá stojí země na zápraží,
má celá láska její něhou dýchá
a probudit se Tebe neodváží.
45
Je plno slz v Tvém zaníceném oku
a naše vůle v tónech něhy mizí,
i něha ona touhy ve hluboku
je křišťálová; zářící a ryzí.
Než toto ticho zmizí v bouři tónů,
přej, chvíli ještě bych se k Tobě shýbal,
a vzpomeň toužná na letní noc onu,
kdy poprve jsem ústa Tvoje líbal.
Nechť ve Tvou bytost navrátím se zpátky
Tvou nekonečně unavenou duší,
ať prozářím ji jako západ sladký,
než rhytmus bouře ze snění nás vzruší.
Je plno hvězd a lada jsou tak tichá
a naše vůle v tónech něhy mizí,
má celá láska něhou onou dýchá,
je křišťálová, zářící a ryzí.
Noc na zápraží toužné země stojí
a v tichá lada hledí s tajným chvěním –
ne duši jen, však celou bytost svoji
ó nech mne vypit dlouhým políbením!
46
ZÁZRAK.
Tvé srdce zvednu ve svých rukách spjatých,
až k obloze je zvednu, k slunci vzhůru,
kam nedolétne závist hněvem vzňatých,
kde s hvězdami se stopí do azuru.
Jen světlo bude zářit s oněch výší,
kde Tvoje srdce do červánků vznítím,
svět vroucí tlukot jeho neuslyší,
neb svět je bídný, bídný vlastním žitím.
By nedoletěl jeho posměch k Tobě,
v jas oslnivý Tvoji bytost skryji,
v jas nesmrtelna žijícího v mdlobě –
a Tvoji duši změním do lilií.
47
My nekonečnem odejdeme sami
v hrob srdce Tvého, v záři jeho rudou –
a celé věky svými modlitbami
jak po pohádkách po nás volat budou.
Když smutek prázdna nad světem se šeří,
náš žhavý duch se v slunci bohů topí:
že byli jsme, svět nikdy neuvěří,
že žili jsme, svět nikdy nepochopí.
A jenom Krása, která bohyní je
a z jejíž vůle srdcem Tvým se stanu,
ta v zlaté hrobce mojí poesie
Tvou svatou slávu najde pochovánu.
48
ŠTĚSTÍ
[75]
EKLOGA.
V dnech jara horoucích, kdy země něhou zmírá,
Tys’Ty’s byla paprskem, jenž probudil mne ze sna,
já náhle pocítil, zem daleká a širá
že smí být matkou mou a sestrou mojí vesna.
Já nikdy nevěřil, že mohlo by to býti,
bych slovo „Miluji!“ řek’ Tobě na kolenou –
Ty’s byla sluncem jen, jež z věčné dálky svítí,
než pravdou, bájí spíš, spíš přeludem než ženou.
– Já tolik rudých květů viděla
plát za jara i vadnout únavou –
čím mohla být tvá píseň nesmělá
než ozvěnou jar mrtvých mlhavou?
Čím mohl býti tvého srdce div
v těch změnách nálad divokých a stálých
než květinou, jež touhou svadne dřív,
než paprsk slunce padne v její kalich?!
[77]
Já dobře vycítil, že nejsem víc než jiní,
svou pýchu ztrácel jsem i vášeň duše svojí,
já cítil, minulost že z marnosti mne viní,
již země zavrhla a nebe neznalo jí.
Leč v nocích probděných, květ vzpomínek kdy voní
a v modrém kalichu mu slzy touhy tonou,
já řekl stokráte: „Přec chvíli snil jsem o ní
a třeba zmíraje jsem čist byl láskou onou!“
– V těch dobách „Bratře!“ chtěla jsem ti říc’,
když slovo „Sestro!“ vázlo na tvých rtech,
cos jako něha plálo tobě vstříc
a chvělo se, že zhyne po letech.
Leč věděla jsem: svět mi všechno vzal –
a co svět vzal, se více nenavrátí...
Já mlčela a ty jsi toužil dál,
jak opuštěné květy na souvrati.
Jak náhle stalo se, že byli jsme si blíže –
a právě v chvíli té, kdy svět stál mezi námi
a kdy jsme cítili, že slunce klesá níže
a večer mlčící že chví se nad horami?
Ó jistě v chvíli té, kdy řekla jsi mi: „Ano!“,
my oba viděli, že nebe k nám se sklání,
a bůh že praví nám: „Buď žití vaše stkáno –
že svět vás opouští, vy buďte požehnáni!“
78
– V té jedné chvíli jako boží div,
jak luna nocí zaplál měkký cit –
a tvou jsem byla dávno, dávno dřív,
než mohla jsem to sama pochopit.
Co stane se, zná bůh jen v oblacích,
a já se neptám, co nám osud chystá –
já jenom vím: jsem štěstím písní tvých,
a naše láska andělsky je čista!
Ó neptej se již dál, když slunce z mraků jásá,
jak mohlo vše to být a kam teď spolu jdeme –
my proto svoji jsme, že zrodila nás Krása,
a je to zázrakem, neb my ho nechápeme.
Jak zimní krajinou jde slunce požehnání,
nám bude láska plát a zářit v žití chudém,
že spolu trpíme, my nepoznáme ani,
a lásky zázrakem my věčně šťastni budem’.
79
Kde je naše štěstí? Mekkou, světlou zoří,
Kde je naše štěstí? Mekkou, světlou zoří,
kterou snivé jaro modré stráně krášlí,
v našich duších hřeje, v našich srdcích hoří,
ve své tiché lásce jsme to štěstí našli.
Ty jsi tolik dobrá, Ty jsi tolik snivá,
a já ve své duši Tvoji bytost cítím,
celé boží nebe z očí Tvých se dívá,
celé boží nebe září nad mým žitím.
Blíž a blíž se k sobě naše hlavy sklání,
jak tu spolu čteme báseň svého mládí,
že ti dnové mizí, necítíme ani,
každým příštím jitrem víc se máme rádirádi.
Ať ti dnové mizí – my se nesklameme,
ať ta bouře táhne – nás krb teplý čeká,
80
dál tu krásnou báseň svého mládí čteme,
přes hroby my zříme k slunci do daleka.
Do daleka kamsi, svět kde neuslyší,
jak nám srdce bijí nadšením a plesem,
do hloubky svých duší, v ducha svého výši
svoje mladé štěstí ve svých srdcích nesem’.
A byť ono štěstí prchlo nenadále
jako vonná myrrha z vásy srdcí rudé –
do věčnosti dále, do věčnosti stále
plno tiché vůně v oné váse zbude.
81
EKLOGA JARNÍHO JITRA.
Ó co je ve vzduchu vůně,
ó jak ta oblaka svítí –
kdes v dáli píseň pastevcova stůně,
kdes v dáli vody v hlubiny se řítí.
Chtěl bych hladit Tvoje vlasy zlaté,
chtěl bych líbat Tvoje ústa nyní,
Tvoje ruce zlíbat tisíckráte,
dlaň Tvou cítit na svém čele hřát.
Ó co je v dlaních Tvých vůně,
ó jak Tvé pohledy svítí –
má celá duše láskou k Tobě stůně,
v jas Tvého srdce vznícena se řítí.
82
Chtěl bych aspoň jednou Tobě říci,
jak jsem šťasten, jak jsem nadšen nyní,
co je jasu ve Tvé zřítelnici,
jak Tě mám, Ty vesno moje, rád!
Ó co je v žití mém vůně,
ó co je v lásce Tvé štěstí,
jak září oblaků nádhera!
Pojď v jitro žití, které touhou stůně,
pojď, nechci nic, než líbat, v písních kvésti
a nedočkat se večera!
83
KVĚT JASMÍNU.
Květ jasmínu z Tvé bílé ruky
plá na mém stole, voní tiše,
v mou věčnou touhu, v nesouzvuky
jak balsám dýše, měkce dýše.
Když usínal jsem, bouře byla
a táhla jezer nad zrcadly,
v mé duši touha smutně snila,
v mém srdci květy touhou vadly.
Však v noci přišla luna cudná,
tak panenská jak Tvoje žití,
ta zřela perly jezer u dna,
ta zřela rosu v srdcích kvítí.
84
A na jasmínu tiše tála,
jak stříbro plála v jeho kalich
a tála, plála, v okně stála
a shasínala v květech malých.
Tvá zbožná duše rozechvělá
v té záři květů zrodila se
a prosta těla touhou mřela
a modlila se v onom jase.
85
ROMANCE.
Květ řek’ mi ráno na lukách:
„Ó netrhej mne, mladý květ,
teď voním v snách, plám jeden nach –
a ve dlani ti svadnu hned!“
A já přec utrh’ onen květ
v snech svojí lásky záhadné,
ač věděl jsem, že touhou hned
v Tvých zlatých vlasech uvadne.
Ó květem tím je srdce mé
a srdce mé je nad ten květ –
když svoje jitro žijeme,
ó nech je pět’, vždyť svadne hned!
86
V Tvé zlaté vlasy jak ten květ
svou divnou vůni vdýchá Ti
a vydýchá a svadne hned
jak vonný květ v té souvrati.
A bude šťastno umírat
a bude šťastno jak ten květ,
jenž pro Tebe tu rozkvet’ rád,
jenž pro Tebe tu svadne hned.
87
PÍSEŇ.
Ty povznesla’s mne do nebe,
ó snivá duše spanilá –
já modlil bych se za Tebe,
i kdybys mne snad zradila.
A kdybys mne i zradila
a roztrhala snů mých květ –
ó snivá duše spanilá,
já klnout bych Ti nedoved’!
Když večer slunce zapadá
a hasne v mraků obryse,
chví krajem teskná nálada –
a země přece modlí se.
A země dále modlí se,
když táhne smutná mračen moc
88
a v jejich němém obryse
lká tmavá noc, lká tmavá noc.
Já klnout bych Ti nedoved’
a modlil bych se za Tebe,
neb z moře běd, kde zmírám hned,
jsi povznesla mne do nebe.
Tak vysoko, až do nebe,
kde bytost Tvá dlí spanilá –
já modlil bych se za Tebe,
i kdybys mne snad zradila!
89
Čím byla jsi mi, svět by nepochopil,
Čím byla jsi mi, svět by nepochopil,
a proto světu zatajím to rád –
jen když Tvůj pohled v oko mé se stopil,
když na čele jsem dlaň Tvou cítil hřát.
Svět možná řekne, že je toho málo,
a neuvěří mému nadšení –
však nám se přece o nebi jen zdálo
a láskou svou jsme byli blaženi.
Nač zpívat světu, když se večer stmívá
a slunce lásky když v něm shasíná –
v mém srdci dále toužná sloka zpívá
a na Tebe si, duše, vzpomíná.
Tu vyzpívám jen Tobě, Tobě, Tobě
a před světem pak zmlknu navždy rád –
nám přece jednou ve společném hrobě
se o té kráse bude jistě zdát.
90
Svět možná řekne, že je toho málo,
a zapomene na nás za chvíli –
však nám i v žití o nebi se zdálo
a my své lásce tolik věřili!
A pohled Tvůj se v oko moje stopil
a v naše duše ryzí souzvuk pad’ –
čím byla jsi mi, svět by nepochopil,
a proto světu zatajím to rád!
91
ALEJ
V té aleji to ptáci neuslyší,
čím v sladké touze ústa má se chvějí,
noc padá tiše v náruč země s výší
a taví hvězdy rosných do krůpějí.
Sem ve tmu stromů hvězdy neuvidí
a vonná pára nad krajinou vzrůstá,
by nezvěděl to nikdo, nikdo z lidí,
že poprvé jsem políbil Tvá ústa.
A na západě velký měsíc žhavý,
ten jistě něhu oné chvíle tušil,
kles’ tiše v lesy, mraků do záplavy,
by polibků mých hudbu nepřerušil.
92
Nech spáti ptáky, nech ty hvězdy spáti,
přej měsíci, ať v stříbro mraků zmizí –
víc letní něhy v žhavém srdci plá Ti
i ve Tvé duši hluboké a ryzí.
Náš strážný anděl k trůnu boha kleká,
zří zemi tonout ve květech a v rose,
on zřel, že líbám Tvoje ústa měkká,
a bohu dí: „Teď štěstí zrodilo se!“
93
POLIBKY.
Ó nechvěj se, nechvěj se, ta chvíle je tak snivá
a v žití chvíle nejsladší,
bůh stanul ve svých tvůrčích snech a dolů k nám se dívá,
zří, k zázraku co postačí.
A letním tím večerem co táhne toužné vůně,
jak zvoní zdroje ve trávě!
Však vůní přece nejsladší dech polibků Tvých stůně
a pláče, vzlyká jásavě.
Je čistá ta laská má a v duši své jí chráním
svým nadšením a žitím svým –
ó anděle Ty zázračný, já chvěl se vzpomínáním,
zda Tebe kdysi políbím!
94
Ó líbej mne, líbej mne tak dlouho, dlouho, dlouho,
až Tvoje rty mne vyléčí,
můj cherube, ó lásko má, má vesno, něho, touho,
Ty písni moje největší!
Ó hluboko, hluboko jsou perly pod vodami –
a přec v Tvých slzách zaplály,
ó vysoko, ó vysoko je nebe nad hvězdami –
a my je přece poznali!
95
LETNÍ NOC.
Ó slyš jen, jak to srdce zpívá,
to novou píseň šťastno spřádá,
a v oko mé se zrak Tvůj dívá –
ó řekni mi, že máš mne ráda!
A s nebe dolů hvězda padá,
v jas mraků padá, hasne plaše –
ó řekni mi, že máš mne ráda,
a mysli na to štěstí naše.
Než navždy shasne, řekni mi to,
ó řekni mi, že máš mne ráda –
mně tolik je té hvězdy líto,
jež v hloubku noci smutna padá!
96
Ó řekni mi, že máš mne ráda,
tak tiše, vroucně, snivě, plaše,
mé srdce novou píseň spřádá –
o mysli na to štěstí naše!
97
DUBEN.
Ó viď, kdes v dáli čeká ta snivá pohádka,
je jako jitro měkká, jak láska přesladká,
a písní zdrojů zpívá, je toužebná a snivá
a záhadou Tvých očí se v mladou zemi dívádivá.
Tvá sestra, snivá Vesna, již kráčí z daleka,
a matce zemi těsna jsou pouta odvěká,
však Tebou navrátí se jí nadšení a něha
a píseň vichrů ztichne, jež v boky ji teď šlehá.
Ó proč tak roztoužena Ty hledíš do dálky?!
V Tvé dlani štěstí stená a voní fialky,
dřív ve Tvé dlani voní a dýší požehnání,
než mohly rozkvést v hájích a v zlaté sluncem stráni.
98
Dřív přišla Vesna ke mně než v nivy vychladlé
a zpívá snivá jemně v Tvých oči zrcadle
a v bytosti Tvé zpívá, je toužebná a snivá,
a záhadou Tvých očí se do mé duše dívá.
Kdes v dáli na mne čeká Tvé lásky pohádka,
je jako jitro měkká, jak jaro přesladká,
je zlatou rosou vzňata jak fialek zrak v stráni
a ve Tvé dlani voní a dýše požehnánípožehnání.
99
ŠŤASTNÉ SLOKY.
Ó bože, bože, co je v světe štěstí –
jak zapomenout na to mládí jednou,
jak nevzpomínat na ně bez bolestí,
až zimou lednou všechny květy zblednou?!
Jak nevzpomenout, že’s mě ráda měla,
jak nezaplakat nad tím svadlým květem,
jak nezatoužit v kouzla nocí stmělá,
jak nežehnat Ti ještě mroucím retem?!
Ó neptej se mne, co nám osud chystá,
když úsměv slunce ve Tvých vlasech hrá si:
ta naše radost byla božsky čistá
a naše jaro bylo plno krásy.
100
Hleď v širé lány, kde ty klasy zrají –
ty zrají k plodům nad zoranou hrudou,
hleď na květiny, které umírají –
i v herbářích ty dále vonět budou.
A ruku svoji na srdce vlož moje,
slyš jeho tlukot blažený a vroucí,
v něm tolik písní pro Tě ukryto je –
to pro Tebe i v smrti bude tlouci!
101
V POZDNÍM LETĚ.
Víš, z jara kvetly fialky – ó zda si vzpomeneš
jak bylo krásné jaro to a v touze nesmělé,
a bylo plno sladkých snů a bylo teplé též,
já bál se Tobě vylíbat sny z čela úběle.
Pak růže kvetly ohnivé – ó zda si vzpomínáš,
že směl jsem v letních nocích těch Té žhavě líbati,
že dosud jako letní noc v mém srdci žhavá pláš
a zdáš se růsti v nesměrno a mizet v závrati?!
Viď, v podzim astry kvetou jen – ó zda si vzpomeneš,
že viděli jsme rakev kdys jich květy posetou:
ó nech ten lidský osud zrát, my byli mladí též –
a nad hrobem pak společným nám jistě vykvetou!
102
Ta léta mizí jako mraků stíny,
Ta léta mizí jako mraků stíny,
jež táhnou snivé chrámů nad velebou,
z tmy zvedla se a zapadla v svět jiný –
a já jsem tolik, tolik šťasten s Tebou!
Slz plno bylo v oněch mracích ráno
a tolik záře nyní jásá na nich...
Ó zda Ti věřím?! Chci Ti říci: „Ano!“ –
a zmlkám náhle polibkem v Tvých skráních.
Já chtěl bych Tobě v životě Tvém snivém
svět celý změnit růží na záplavu,
hvězd plno vetkat ve Tvé dumy divem
a ve svou náruč skrýt pak Tvoji hlavu.
Leč království mé z toho světa není
a já jsem žebrák, jenž si cestou zpívá,
103
jenž nemá nic než srdce svého chvění
a v oblaka se roztouženě dívá.
Kde zahléd’ jsem Tě, jitřní hvězdo moje,
a jak se stalo, že jsem našel Tebe?!
Mám ruce spjaty, nitro nadšeno je,
a ve své duši cítím jásat nebe.
Jak děkovat Ti – písní nebo činem,
v stech polibcích či svými modlitbami?
Jak světlá záře kráčíš světa stínem,
k Tvým nohám květy prší kaskádami.
A povznesena nad všednost a hloží
jdeš životem, svit se Tvých skrání splývá,
jak bohyně či jako anděl boží
jdeš v srdce mé, jež potichu dál zpívá.
Ó království mé z toho světa není,
jen květů pár mám, slzy září na nich...
Ó zda Ti věřím?! Chci to říci v chvění
a zmlkám náhle polibkem v Tvých skráních.
Přej, abych zpíval v zázraku Tvých zraků
jak v modlitebnách, chrámů před velebou...
Ta léta mizí jako stíny mraků –
a já jsem tolik, tolik šťasten s Tebou!
104
ŠTĚSTÍ.
Než svět nás pochopí, my mrtvi budem snad
a budem šťastni spát v tom hrobě bez ozdob,
z nás každý, třeba mlád, v ten hrob si lehne rád,
a nápis společný nám dají na ten hrob.
A v ruce sepjaté nám dají bílý květ,
jenž kvetl na lukách, když míval jsem Tě rád.
a květ, ten bílý květ – on svadne touhou hned
a v hrobě společném on s námi bude spát.
A celý širý svět jak v naši rakvi květ
pak bude prosycen snů našich balsámem
a celý šírý svět nám bude závidět –
neb ani v hrobě tom my sebe nesklamem!
105
Druhé intermezzo:
MELANCHOLICKÉ TANCE
Cyklus písní
VIKTORU OLIVOVI
[107]
– V lednu 1891 –
[108]
I.
Když vešla jste tak usmívavě
Když vešla jste tak usmívavě
v ten zářící a lesklý sál,
mne zabolelo srdce žhavě,
proč tolik jsem vás miloval!
Hle, co vás tady čeká touhy,
co mladé lásky, záře, hvězd
a já chtěl v celý život dlouhý
sám sobecky vás věčně vést’!
Ó kolik přísah uslyšíte
v tom reji a v té závrati –
a já chtěl sám v své touze spité
rty vaše jednou líbati!
[109]
Květ na ňadrech vám svadne bílý
a spadne k zemi za chvíli –
my spolu nikdy netančili,
my nikdy šťastni nebyli.
Já nechci vědět, kdo to bude,
jenž k prsoum svým vás přivine:
skvost najde on své duše chudé –
však srdce mé vy nikdy ne!
A je-li tento jásot spilý
též naším příštím osudem:
my spolu nikdy netančili –
my nikdy šťastni nebudem!
110
II.
Růže, růže zrosené a svěží,
Růže, růže zrosené a svěží,
zda z vás, růže, která ucítí to,
až vás strhá rej ten bez otěží –
jak je mí vás, čerstvé růže, líto!
Ale nyní v kráse vrchovaté
na té skráni nad poklady dražší,
na těch drahých, bílých ňadrech pláte,
jejichž vůně je snad sestrou vaší.
Oč jste, růže, v smrti blaženější
než má píseň, kterou smuten zpívám,
vůně ňader skon váš ukonejší –
moje srdce přece závidí vám!
111
III.
Ó tóny smutných valčíků,
Ó tóny smutných valčíků,
ó smutné touhy Chopina,
noc plna je zas slavíků,
je v moře hvězdné stopena.
Je v moře hvězdné stopenastopena,
až z dálky slyším flétnu lkát –
ó smutné touhy Chopina,
tak mlád, tak mlád – a zemru rád!
Tak mlád, tak mlád – a zemru rád,
noc plna je zas slavíků,
a z dálky slyším flétnu lkát –
ó tóny smutných valčíků!
112
IV.
Ten život náš pln poklon je a frásí
Ten život náš pln poklon je a frásí
tak roztomilých, naučených předem,
my bez touhy a velkých bez nesnází
svou němou lásku davem lidstva vedemvedem.
Co v našich srdcích nadšeného dříme,
to nezakalí naše čela stínem,
my sobě se jak jiným ukláníme
a v náruč svou se nikdy nepřivinem.
Až hra ta skončí, pokloním se němý,
jist dvorností svou, v touze málo sklamán,
já zlíbám ručku, kterou podáte mi –
a dovedu vás zpátky k vaší maman.
113
V.
My věru nevíme, zda byli jsme tím šťastni,
My věru nevíme, zda byli jsme tím šťastni,
že měli jsme se rádi,
že celý život náš byl opojenou básní
a písní naše mládí.
My věru nevíme, zda milujem se posud,
zda není zvyk to pouhý,
že v lásku věříme a v společný svůj osud
a v kouzlo tiché touhy.
My věru nevíme; zda přece zaslzíme,
zda naše líce zblednou,
tím věčným osudem, jenž v budoucnosti dříme,
až zapomenem jednou.
114
VI.
I ta jeseň sbírá, pestré květy ráda
I ta jeseň sbírá, pestré květy ráda
a v své rozpuštěné, těžké vlasy
ráda jako mladá vesna květy střádá,
z aster smutných věnec připíná si.
I to srdce rádo v upomínkách hledá
aspoň barvy květů, když ne vůně,
hledá, astra bledá kde svůj kalich zvedá,
tichým steskem v jaro mrtvé stůně.
I ty hroby rády odějí se květem,
z mrtvých srdcí mrtvou vůni ssají,
květem každým letem, jak my mrtvým vzletem,
smutek svojí touhy zakrývají.
115
VII.
Ó kouzla večera,
Ó kouzla večera,
já marné na vás čekám,
když hvězdná nádhera
se snáší ve klín řekám.
Ó vůně plačící
v těch zadumaných tónech,
když pěli slavíci
a mřeli na balkonech!
Ó vůně kouzelné,
ó kouzla věčně vonná –
proč duch k ní věčně lne,
když zapomněla ona?!
116
Proč pějí slavíci,
když ona neslyší je,
v té noci zářící
žár jiných rtů když pije?!
Jak květy pažitu,
jez svadly zimou dlouhou,
já jesle dýši tu –
proč nezemřel jsem touhou?!
117
VIII.
Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
v tom roztomilém kruhu dam,
já jako na vás v stejném očí plese
se na sousední dámu usmívám.
Já stejně dvorně její vějíř zvednu,
když v rozpacích jej upustí,
já rozrušen se ani neohlédnu,
když bílý šat váš kolem zašustí.
Ó nudná dvornost – smutek dýše z toho,
v své lhostejnosti zoufalý:
my měli v srdci přece lásky mnoho –
my přece mnoho sebe klamali!
118
IX.
Byly to touhy, byla to krása –
Byly to touhy, byla to krása –
co z toho zbylo k posledu?!
Paprsek slunce na hrobech jásá –
já zapomenout dovedu!
Pod sněhem vesna nová zas dříme,
leč také hroby zapadlé,
ještě se jednou objati smíme –
ó květy, květy uvadlé!
Uvadlé květy, uvadlá láska –
ty květy více nevzkvetou;
pod žárem slunce loňský led praská –
ó byl jsem, byl jsem poetou!
119
Pod sněhem vesna nová se vzkřísí –
ó vy ji láskou vzkřísíte,
pod sněhem rakev napadla kdysi –
mé srdce stlívá v rakvi té!
120
X.
Je plna měkké vůně komnata,
Je plna měkké vůně komnata,
kde milenci se v touze líbají,
tam v štíhlých vásách voní poupata
a z dálky lkají tóny šalmajíšalmají.
Je plna svaté vůně komnata,
kde kněz jim žehná ruce spojené,
je kaditelnic vůní bohata
a Madonny tam pějí nadšené.
Je plna mrtvé vůně komnata,
kde najdem se a nikdy nesklamem,
ta plísní květin bude prováta
a našich srdcí stuchlým balsámem.
121
XI.
Kam se řítíme
Kam se řítíme
v divé závrati,
neptej se již!
Pohleď jen v oči mé,
přitul se ke mně blíž,
dej se líbati!
Nechtěj květiny
vzkřísit slzami
uvadlé již!
Pohled jen jediný,
přitul se ke mně blíž –
svět hřmí za námi!
Ještě v šílící
zrak mi pohlédni –
122
Smrt je tu již!
Dává nám mlčící
– přitul se ke mně blíž! –
takt svůj poslední.
123
XII.
Jste unavena – spěte blaze
Jste unavena – spěte blaze
jak růže žárem uvadlé:
květ svadlý leží na podlaze
a mlha v každém zrcadle.
Vás ekypáž již venku čeká
a lože v přítmí pokoje,
je horka vaše ruka měkká –
a srdce vaše chladno je.
Mne čeká krb, v němž oheň hasne,
tma zívá z něho zoufale –
ó jak jsou vaše oči krásné,
ty krásné oči ospalé!
124
Květ bílý spad’ vám se živůtku,
spad’ k parketám a v prachu svad’ –
až odejdete,ve svém smutku
já sadlý květ ten zvednu rád.
Ó je to pro sny mnoho, mnoho
a pro život tak pramálo –
ó je to všechno, z jasu toho
co pro mé štěstí zůstalo!
125
MELANCHOLIE
[127]
MELANCHOLIE.
– J. S. Macharovi –
Svůj celý život nadšený a hrdý
že zotročil jsem v denním zápase,
že snů mých bouře za kus chleba tvrdý
v tíž denní jata marně zmítá se:
já neklnu již znaven resignaci
a s pohrdáním dovedu to nésti –
když hrdost snů mých k nohám se mi kácí,
mně na rtech ještě chví se slovo: „Štěstí!“
Mé umění, ty květe sensitivní,
skvost jitřní rosy v kalichu tvém plál,
v tvé vůni spali vzácní snové divní –
jak lacino jsem davům tebe dal!
[129]
Ó svadni, květe – snad to lépe bude,
když zahyneš svou vůní na úsvitě:
bouř, která přijde ve své hrůze rudé,
svou krutou mocí aspoň nezlomí tě!
A svoje srdce žhoucí, vítězící
já hrdě nesl v světa orgie,
kde nyní každý s pohrdavou lící
je roztrhá a drze raní je.
A moje srdce v posměchu těch davů
tak krvácí, že ani necítí to,
jak hrdost, božství ztratilo i slávu –
a toho srdce je mi přece líto!
130
V POZDNÍM LETĚ.
Jsou lány požaty a mírné slunce hřeje,
jak svítí na hory i na ta místa blízká,
kde z jara hledal jsem Tě v mukách beznaděje –
ó duše, duše má, mně po jaře se stýská!
Jsme blíže splnění, jsme u cíle svých snění
a po čem prahli jsme, my v mírných duších máme,
my víme, prokletí že v naší práci není
a že se nikdo z nás svou láskou neoklame.
A já přec zatoužil – a v touze té bych plakal –
v to jaro minulé, kdy umíral jsem touhou,
kdy měsíc blouznivý mě pod Tvá okna lákal
a smuten, opuštěn já tesknil nocí dlouhou.
131
Kdy sám jsem nevěřil, že mohlo by to býti,
bych klekl k nohám Tvým, svou láskou šílen klekl,
bych cítil dech Tvých rtů, Tvých prsů vlnobití
a ve svých přísahách Ti všechno, všechno řekl.
Ó duše, duše má – mně po jaře se stýská
i po všech bolestech i po té smutné touze,
a v šťastnou budoucnost, jež zdá se tolik blízká,
já často zavzdychnu si rozrušen a dlouze.
Vím, je to možná hřích – vždyť léto vše nám dalo,
nač v jaře minulém jen myslit my se báli,
nás léto září svou i žárem požehnalo
a klidné, šťastné sny nám k zimě chystá v dáli.
Krb teplý čeká nás, kde vzpomínati budem
a šťastni pohlížet v zář jeho ohně rudou,
kde budem bohati v svém ryzím žití chudém
a muka minulá jak pohádky znít budou.
Ó proč jsem zatoužil v ta všechna muka zpátky,
kdy přísvit měsíce mne ke Tvým oknům lákal,
kdy věčný byl můj žal a klid můj byl tak krátký,
bych znovu roztoužen a v beznaději plakal?!
132
Nám život všechno dal, to nebe blíž je zemi,
ta šťastná budoucnost je tolik, tolik blízká,
a přec v těch vzpomínkách tak divně smutno je mi –
ó duše, duše má, mně po jaře se stýská!
133
NA DVA VERŠE Z „VITTORIE COLONNY“.
– Jaroslavu Vrchlickému –
Nechť vlny lidské přízně výše bijí –
Já ještě výše hledím v slunce Krásy!
Že v slunce Krásy díval jsem se dlouho,
teď oslepen jsem, stěží kráčím v před –
Ieč aspoň chvíli, věčná moje touho,
jsem v jeho žáru umění Tvé zhléd’!
Ne lidská přízeň – posměch s pohrdáním
to počaly se divě za mnou týčit:
leč ve Tvých stopách hrdě se jim bráním
a ve Tvých stopách nemohou mne zničitzničit.
134
Jsem oslepen? Ne – sluncem zmámen pouze,
v němž vedle Krásy křídla Tvá jsem zřel,
a jeho záři nesu světem v touze,
bych ve tmách žití vzplanouti jim směl.
Kdo zahleděl se dlouho v slunce plamen,
zří oslněn pak na všem skvrny rudé:
Tvým požárem jsem oslněn a zmámen –
ó nediv se, že zřím Tě všude, všude!
135
SLOKY O UMĚNÍ.
– Bohdanu Kaminskému –
Nám život málo dal a my mu tolik dáme,
krev srdce nejdražší i majestát svých duší,
on stokrát zradí nás a tisíckrát nás klame,
my chtěli k slunci výš – a k zemi nás on skruší.
A ještě řekne pak: „Ó snílkové a blázni,
vám radost nežije a bolest pro vás nelká,
ať slastí chvíte se či umíráte bázní –
vše vaším uměním je komedie velká!“
Jde život stále dál, dni vzcházejí a mizí:
ó je to velký div, když svět se lží tou spíjí,
v sny naše nevěří ni v lásku naši ryzí –
že i ta naše smrt mu není komedií!
136
PÍSEŇ.
Ó nech své bílé ruce sepjaty,
ten svět je bídný a podlý –
ať drahá bytost Tvá rtů poupaty
se za mne potichu modlí!
Ó nech své smutné oči přivřeny,
ať do snů minulost plá Ti –
tak aspoň pro můj život znavený
mne tise neuzříš lkáti.
A líbej mne a nebuď srdce mé,
hleď, jaro na hrobech dýše –
tak aspoň v mládí rádi zemřeme
jak květy šťastně a tiše!
137
SLOKY V JESENI.
Vše sladěno je v barvy světlých strání
a vlažné slunce tiše v dál se dívá,
zem umírá a cítí v umírání,
že byla dobrá, nadšená a snivá.
Teď v přírodě již nesouzvuku není,
kdy stuchlých vůní ona víno loká,
cos dýše krajem jako odpuštění
a v naše duše padá do hluboka.
Jsem k smrti kliden, šťasten láskou Tvojí
a duši Tvou jsem vlastní objal duší –
já dlouho dost jsem v těžkém zmíral boji
a jeseň má mne nyní nerozruší.
138
Prost vášní všech a bouří svého mládí,
prost prokletí, jež rostlo do závrati,
teď cítím znaven, jak ta jeseň chladí,
a z dlaně Tvé chci štěstí svoje bráti.
A klidně s Tebou příští čekat časy
tam u krbu, jenž za zimy nás čeká,
rty Tvoje líbat, hladit Tvoje vlasy
a v příští jaro hledět do daleka.
139
RESURRECTIO.
Tak stále, jak jdou dnové hloub v propast nekonečna,
já cítím lásku Tvoji, jež obětí je plna,
je snivá jako jitro a jako ženskost věčná
a jak Tvůj dech je toužná, jímž chví se prsů vlna.
Je jako slunce čistá, jak luna panenská je,
má posvátnost Tvé duše a žhavost srdce Tvého,
jas žehnajících světic jí v zbožných očích plaje
a ve svých dlaních nese div žití spaseného.
Já pod Ježíšův obraz dal obraz hlavy Tvojí
a po zápase denním, byv znaven světem podlým,
k těm dvěma svatým hlavám, jež jedna svatost pojí,
jak poutník v odříkání vždy s pohnutím se modlím.
140
A zvony velkonoční, jež mluví o Ježíši,
ty kdysi po mé smrti a nad mou rakví chudou
a v teplé záři jara, jež bude hřáti s výší,
Tvé jméno požehnané v svět širý hlásat budou.
141
PODZIMNÍ NÁLADA.
– Jaromíru Boreckému –
Když hořká vůně hájů uvadlých se táhne v zaleknutá lada,
nám v teskná srdce trpká nálada jak mrtvá vůně květin kane
a smutně modrou jejich tišinou Smrt kráčí v kráse zadumané –
ó opuštěná, sirá Duše má, v ten hřbitov zmizela bys ráda!
Či byla raděj žlutým motýlem, jenž poslední v hrob květin padá,
či byla duší smutných cypřiší, z nichž teskná báseň Smrti vane –
142
ó změň se, Sestro, v toho hrobníka, jenž symbolem se Zimy stane
a v hroby vlhké Země vychladlé sem vkládá naše srdce mladá.
Když budeš smutnou Zimou živořit, jež políbení krajům dává,
nic tady v světe, Duše, neuzříš než mráz, jímž zhynula tvá sláva,
a vykopané hroby Illusí, kam Život Lásku pochovává.
Jak černé skvrny svadlých javorů hřích minulosti lpí v tvé kráse,
v ten šedý obraz Krista Ježíše tvá velká vášeň změnila se –
jak mrtvá srdce černou pod zemí ty vykoupení čekej zase!
143
AKMÉ.
Akmé, léta pominou jak den dnešní,
sladká slova básníka ústa jiná
budou šeptat nehodná a my zmlknem
ztraceni v sebe.
Co nás kdysi těšilo, svět nám urve
jak tu sloku básníka rozechvělou,
něhou našich vzpomínek duše cizí
hřáti se budou –
stačí Ti to, Akmé má, za to všechno,
co nám život nenechal neúprosný,
když Ti řekne Catullus líbaje Tě:
„Miluji Tebe!“?
144
EKLOGA V LISTOPADU.
Sníh bude padat, bílý sníh,
a nebe bude beze hvězd,
hvězd plno bude v očích Tvých,
v Tvých lících budou růže kvést.
Máš v zraku jaro záhadné
a Tvoje rty jsou planý mák,
když promluvíš, žár v zimu napadne –
ó proč jsi smutna tak?!
Krb za zimy nás bude hřát
a v okna květy vkouzlí mráz,
mráz v oknech vzkvete do poupat –
ó duše má, proč zavzdychla’s?
145
Máš plno tepla v dlaních svých
a jarním sluncem plá Tvůj zrak,
plá měkkou něhou nocí červnových –
ó proč jsi smutna tak?!
Než krbu žár, než jara dech
víc tepla máme v srdci svém,
v svém srdci lásku pláti nech –
a v zimách jaro naleznem.
Máš víc, než jaro může dát,
zář lásky máš v mé duše mrak,
mé duši jaro vrátíš tisíckrát –
ó proč jsi smutna tak?!
146
ADAGIO.
Ó zda si vzpomenem v těch nocích příští zimy,
že bylo jaro též, kdy konvalinky kvetly,
že spolu byli jsme v něm dětmi blouznivými
a zřeli sebe jen a oblohy jas světlý?!
Ó zda si vzpomenem, až bude jaro zase,
že dole pod zemí tlí plno mrtvých stínů,
kde není nadšení ni květů v jarní kráse,
kde budu hynout též a nikdy nezahynu?!
A v krásném jaře tom že měli jsme se rádi,
že stokrát v přísahách jsme vzpláli láskou svojí
a že jsme věřili v své teplé, zlaté mládí
a v život budoucí, jenž na věky nás pojí?!
147
My oba chtěli jsme svět u svých nohou zříti
a být přec žebráky a žíti nepoznáni,
my chtěli štěstím svým svou lásku vykoupiti
a bolest obětí pak neucítit ani.
My oba do duší jsme jaro chtěli schovat,
by věčně hřálo nás a plálo temnem zimy,
svým srdcím chtěli jsme své štěstí obětovat
a nést je pláněmi jen sněhy pokrytými.
Ó bude dlouhá noc a do jejího prázdna
to zazní výkřikem, jenž neuslyšen shasne,
Ty sotva pochopíš, že v ona pekla srázná
se řítí štěstí mé a celé jaro krásné.
Ty možná řekneš jen: „Nic nechtěli jsme více –
a vše to splněno přec štěstím ještě není,
ač láskou pláli jsme jak očí zřítelnice,
přec v jejím poháru jsme našli utrpení!“
Pak sepni ruce své, ty měkké ruce bílé,
až Tebe unaví ten všední život podlý,
pak aspoň vzpomínkou v své touze zasmušile
se za mne v nocích těch jak za mrtvého modli.
Však pro mne mrtvého již nelkej zamyšlená –
já vzbuzen slzou Tvou bych jistě procit’ znovu
148
a znovu cítil vše, čím celý život stená,
jenž z teplé kolébky jde s námi ke hřbitovu.
A Kristu závidět bych musil na svém hrobě,
jejž také nenávist a nízkost na kříž vklála,
že matka zlíbala mu chladné ruce obě
a žena pod křížem že pro smrt jeho lkala.
149
SVATEBNÍ SLOKY.
– Paní Emile Kronbauerové –
Z dnů plných tuch a plných bolu,
kde hledali jste sebe všude,
dnes do života jdete spolu
a věříte, že krásným bude.
Z těch problémů, jež svět si bájí
a ztracený v nich hledá eden,
v ráz všechny zase zanikají,
když pro budoucnost stačí jeden.
On tisícerou stajen maskou
je stále týž a pravdu hostí,
když rozluštit jej možno láskou
a chápat silou oddanosti.
150
Bouř, která řádem světa třese
a ničí květy sterých duší,
vás blažených pak nedotkne se
a vaši ryzost neporuší.
I při vichřici bleskem rudé
vy smíte zříti nebe čisté,
když illusí tou, jež vám zbude,
vy v dobru život prožili jste.
Vám z vlastních duší něha vzroste
a zulíbá vás rtoma svýma –
i po jeseni bouří prosté
vy nepoznáte, že je zima!
151
Ne květin hrst, leč květů tisíce
Ne květin hrst, leč květů tisíce
bych ve Tvůj život andělský chtěl snésti,
by ve své kráse láskou voníce
Ti dýchaly jen nadšení a štěstíštěstí.
Ó vzpomínáš si ještě, duše má,
že bylo jaro sluncem požehnané
a že nám do snů plálo oběma,
že s chrysanthemy kvetly růže plané?!
Hleď, zas je vesna – tiše, po špičkách
k nám přišla z dálky s písněmi i květem
a v naše líce kouzlí žhavý nach
jak nadšeným a horoucím svým dětem.
A v parcích kvete šeřík vonící,
jak Tvoje ňadra dýše nocí dlouhou,
152
v sen jeho vůně pějí slavíci
a v jarních nocích šílí něžnou touhou.
A měkký jasmín, plný bílých hvězd,
již brzy zaplá v parku místa hustá,
a v aleji té budou lípy kvést,
kde poprvé jsem políbil Tvá ústa.
Ó duše má – ne těchto květin jas,
jichž vůně zemře, jejichž krása svadne,
dřív nežli v kalich jejich sklonila’s
své krásné oči vznícené a vnadné:
leč jeden květ, jenž nikdy neuvad’
a v zimách žití zázrakem vždy ožil,
bych cestou světem Tobě utrh’ rád
a ve Tvé dlaně zářící jej složil.
Květ velké lásky, věčné, zářící,
jež přečká jarní slavíky i růže
a v barvách, vůních jásá tisíci,
jak jenom básník milovati může.
A celým žitím stlát jej k nohám Tvým
i pod Tvou hlavu, aby měkce spala,
a k vlasům Tvým jej připjat vonícím,
by jejich vůně do věčnosti plála –
153
a vznést Tě výše z prostorů i dob,
až jednou spolu opustíme zemi,
svou vlastní náruč změnit ve Tvůj hrob
a hrob ten ještě vystlat květy těmi!
154
FINALE.
Až jednou zemru, pohřběte mě
kdes v hlubokém a smutném lese,
tam nedotknuta voní země
a v hlubinách se touhou třese.
Mé srdce v mukách jásající,
jež nesmrtelnou láskou plálo,
to spalte v popel na hranici,
by v úzké rakvi nestlívalo.
A se zemí, z níž rostou růže
a konvalinky, chrysanthemy,
prach srdce mého slučte úže,
ať v nových jarech rozkvete mi.
155
Když vesna hřála, duše plály,
ty vonné květy ve svém mládí
jsme oba tolik milovali
a v květech těch se měli rádi.
Ať srdce mé tím květem bílým,
až Ona přijde k mému rovu,
Jí řekne, že i v hrobě šílím –
a ve dlani Jí svadne znovu!