JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Na sebe podívá se Panthalis – v prach klesnou všechna díla umělců! „Midasovy uši.“
Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna, v nějž přízrak noci posupně se řítil jak smrti zvěst či únava jak bolná – a básník jeho poslední tón chytil. V té době spleenu, běd a resignace Ty’s ještě, Mistře, zaslech’ píseň jeho, v snech Tvého ducha ozvala se sladce tak plna tónů, jasu kouzelného. A pocit divné nostalgie schvátil Tvou celou duši, která září velká, 23 Ty’s v minulost, se v rhytmech snů svých vrátil, kde zpívá slunce a kde zima nelká. Tak viděl’s jaro v každém země ryse, kdy skrývají se Nymfy za křoviska, Pan usnuvší v Tvé písni probouzí se a znovuzrozen vesel v syrinx píská. V zem obrozenou Helios se dívá, hněv Titánů chví v šerém Hádu přítmí a Afrodité zářící a snivá se nad stišené moře zvedá rhytmy. To v očích Faunů chlipné vášně hasnou a poklady své otvírají hory, svou Poesii, Panthalis svou krásnou, když vítěz vedeš v stíny sykomory. Ó Mistře, had, jenž pod Tvou nohou syčí, než slunce zajde, zhyne brzkou smrtí, hněv efemerní, posměch trpasličí Tvůj každý krok hned v jejich prachu zdrtí. Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku, jež pod Tvou nohou do mlhy se tříští, syn Hellady a bratr středověku a velký otec zářné doby příští. 24 V hrob setmělý den zpátky padá ke dni, vsak nad Tebou se věčná Krása shýbá a záři tu, jíž nevidí svět všední, v Tvém velkém čele s němým díkem líbá. 25