ZIMA

ZIMA
Vánoční pohádka
[49] – V prosinci 1890 –
[50] Ty bledé růže, rozvité jen zpola, jsou plny snů a jarních nadějí, je prosinec již, keřů houšť je holá– ty růže svadnout ani nechtějí. Jsou plny vůně dojemné a vnadné, jak dívčí duše planou nesmělá – ó věř mi, dítě, růže neuvadne, již bílá ruka Tvoje držela. A moje duše v dlani Tvé se chvěje jak zázračná a divná pohádka – nechť život kolem víří bez naděje, z ní stoupá jara vůně přesladká. Nechť vichr sadem svadlé listí točí a ptačí písně v hnízdech udusí, ó nech mne zírat do svých velkých očí, já z jejich záře jaro vyčtu si! [51] Já nevím ani, jak Ti děkovati, že ještě žiji láskou nadšený, že mojí duše smutné na souvrati jsem bílé květy rosou sperleny. Já procitl jsem při slavičím tluku a v záři hvězdné, již mám tolik rád – ó nech mne líbat svoji bílou ruku, již cítím na svém žhavém čele hřát! Ó duše moje, nádherná má písni, víc ve svůj život nechci již si přát, než v záři slok, jež duše moje vysní, Tě líbat, líbat, líbat tisíckrát! A tisíckrát až zlíbám Tvoje ústa a opojím se vůní na Tvých rtech, já půjdu rád v ta lada světa pustá a svadnu rád, jak květ Tvůj na oknech. 52 To pohádka je stará, stará, stará; když venku mráz a vichr burácí, mně náhle v duši na perutích jara se v trilcích svých a s vůní navracínavrací. Je krásná tak jak Tvoje žluté růže a kouzelná jak přelud daleký – má milá, věř, kdo uvěřit jí může, ten dítětem smí zůstat na věky. A my ji žili, my ji mladí žili, nám zaplanula touhou do žití, my zachytili její paprsk bílý, ač pohádkám už nechcem věřiti. A studánky v ní čarodějné plály, zpěv rusalek tam v jarních nocích zněl, když bojem uštván, poraněn k nim z dáli se smutný jinoch zemřít navracel. 53 To Tvoje oči plály žitím z temna a se slokami svými toužnými tam zněla píseň duše mojí jemná, jak rusalka se chvěla nad nimi. A já šel raněn, těžce raněn z boje, mé srdce mrtvo, dech můj uštván byl – leč když jsem uzřel zářné oči Tvoje, to zázrakem snad jsem se uzdravil. Ó kdyby zřela’s, jak má duše strádá, když z večera se domů vracím sám, Ty měla bys mne jistě tolik ráda, jak Tebe, duše, šíleně rád mám. Ty kdyby znala’s marné moje žití, mé smutné sny a illusí mých lež – mne musilo by líto Tobě býti a se mnou, drahá, plakala bys též. Ó nech svou ruku v znavené mé dlani, ať v zimu se z ní jaro navrátí, svět k smrti snad mne ještě neporaní – ó nech mne ruku svoji líbati! A zvedni oči, plné kouzlem jara, snad jimi v zimě jaro spatříme: ta pohádka je stará, stará, stará – a přec v ní zpívá celé mládí mé! 54 Dnes byl jsem u vás. První sníh dnes napad’, mráz v okna dýchal svoje okrasy: kdo může kouzlo Tvého zjevu chápat, když v kožíšku svém domů přišla jsi?! Tvář Tvoje byla mrazem zulíbána, jak veběhla jsi v přítmí pokoje a zajásala spěchem udýchána: „Ó zde je krásně – jak tu teplo je!“ V té zimě plálo jaro na Tvém líčku, má pohádka Ti v oku jásala, když spěšně stáhla’s tmavou rukavičku a bílou ruku svou mi podala. V Tvém hlase zněly trilky našich lesů, když ptala jsi se, jsem-li ještě živ, co nového Ti, zábavného nesu a zda jsem vesel – jaký prý to div! 55 „Už je tu zima – jak se těším na ni!“ pak hovořila’s, duše rozmilá, „ó já se letos dám zas do klouzání – už na ledě jsem pět let nebyla!“ Já chtěl se tázat, smím-li přijít taky, leč nepohnul jsem ani retem svým: Ty zvedla’s náhle zázračné své zraky – a já to věděl, že též přijít smím. Sníh setřásla’s, jenž zůstal na kožíšku, a ptala se, zda mám též zimu rád, a začala jsi mluvit o Ježíšku – ó dětství své jsem v duši cítil hřát! V tom teple tálo moje žití spráhlé a dětmi jsme zas byli na chvíli, když začli jsme si povídati náhle, kdy naposled jsme stromek strojili. A potom ticho... Oheň v kamnech praská jak u nás doma za večerních chvil, mou celou duší zpívá snivá láska – a já se náhle v touze zamyslil. Ó nediv se mi: já si vzpomněl na to, co do věčnosti nesmí stát se snad, čím srdce moje zůstalo by svato a v šedinách čím moh’ bych býti mlád! 56 Tak s Tebou v zimách, v útrapách a bolu snít život svůj a cítit, duše má, že smíme žít a smíme zemřít spolu, že jeden hrob nám dají oběma. Že u krbu, kam přived’ bych Tě jednou, smíš geniem se státi písni mé, jas jarních niv i věčnou zimu lednou že do skonání spolu prosníme. Spi, duše moje! Pozdní noc je zimní a hvězdy září bledou oblohou – ó moje srdce, zdřímni, zdřímni, zdřímni, ty sny se nikdy splnit nemohou! A procitneš-li probuzeno v krátku, buď aspoň šťastno minulým tím snem a vzpomeň na něj jako na pohádku, již od své báby v dětství slýchal jsem. 57 Ó moje bába! Účes staromodní a svadlé ruce, vpadlé oči má, den ve vzpomínkách ubíhá jí po dni – ta její touha vždy mne dojímá! Stesk bez útěchy pláče v jejím snění, když svoje oči zvedne skalené a ve svém smutku, jemuž konce není, si na mrtvého děda vzpomene. Ó kterak smutně moje bába žije! Jas přítomnosti pro ni nezáří: je to jak stará, snivá melodie a jako květy svadlé v herbáři. A byla mladá, spanilá prý byla, k ní všichni muži láskou šílili, když na plese se prvně objevila a tančívala první quadrilly. 58 Mne náhle je, že stojím v parku starém, tam zpívá fontán toužně v noci žal, kde jednou děd můj spitý lásky jarem v líc zardělou mou bábu zulíbal. A myslím dál: kde před dávnými časy můj galantní děd líbal její ret, již nelká fontán, park ten spustnul asi, a v troskách leží šerý gloriet. Ó bože – zima! Čím je zima dlouhá, když přece mládí plá nám na líci, v jas jarních snů nás nese naše touha, kde kvete bez a pějí slavíci?! A moje bába také mladou byla... Já nechci náhle myslit ani dál, že všechno, co my, také ona snila, děd dokonce že možná verše psal. Kde je to všechno?! Staré melodie a bílé květy, svadlé v herbáři... Můj děd již mrtev na hřbitově hnije, má bába jenom pláče ve stáří. Ó dej mi ruku, vlož ji na mé čelo, ať na svou bábu nemyslím již dál, to srdce mé se náhle rozechvělo, že pro sny naše bych teď zaplakal! 59 Sníh padá venku, časem vichr zalká, tma večera zři v přítmí pokoje, v plášť zimy mizí okolí i dálka – jak u vás krásně a jak teplo je! Ó bože – zemřít?! Jak teď toužím žíti, nic nezřít víc než zrak Tvůj spanilý... Jak musila má bába krásnou býti, když tančívala první quadrilly! 60 Je venku noc, jak přelud městem kráčí, střech labyrint plá v matném obryse – ó já to tuším, na svém loži v pláči že moje bába ještě modlí se. Pak usne chvíli spjavši ruce svadlé a usínajíc pozdě dobře ví, že její duši matném ve zrcadle se mrtvý děd můj zase objeví. A. jistě s pláčem vstana bába naše: sen krásný tak a tolik smutný byl, neb jako kdysi na štědrý den plaše děd mlád se dnes a vesel objevil. (Jak ženicha prý tenkráte jej zřela, když budoucnost ji hádat napadlo, v svůj tmavý pokoj vešla osamělá a myslíc na něj hlédla v zrcadlo.) 61 Hleď, duše má, já závidím mu vskutku, ač mrtev jest a nezná lásky tíž – jat štastna je má bába ve svém smutku, jak šťasten děd můj, dávno mrtvý již! Tak přes propasti let a bouři žití, jež nad tou šedou hlavou burácí, smí aspoň ve snech svoje mládí zříti a svými sny se v mládí navrací. Je štědrý večer: pohleď v duši moji, jež čista je jak vzácné zrcadlo – ó viz, má drahá, světel ve příboji co krásy tam z Tvé tváře napadlo. Věř, otevřít se bojím svoje zraky a ve Tvou duši hlédnout okem Tvým, jak v zrcadle zda na dně jejím taky svůj obraz pláti tiše neuzřím. Ne, neprobuď mne – nech mne věřit pouze, že všechno lež a jen to pravda je, co čtu z Tvých očí v nadšení a v touze, čím žiji dál v své štěstí doufaje. Je svatá noc a nad jeslemi boha se v modlitbách jak děti sejdeme, můj duch je uštván, znavena má noha – ó modleme se vroucně, dítě mé! 62 Ó modleme se všemi vzpomínkami, bůh se svých jeslí žehná spící zem, sbor andělů dnes jásá nad hvězdami a bílé růže kvetou pod sněhem. Tu nejkrásnější cítím v ňadrech kvésti a Kristu v jeslích zbožně nesu ji: to modlívám se denně za Tvé štěstí a v modlitbách svých Tobě děkuji. Mne podlomily mladých bouří boje a černý hrob již zíval pode mnou, když náhle zhléd’ jsem bledé líce Tvoje a ve Tvém zraku záři tajemnou. Mně řekl život: „Jsem jen hřích a bída, hrob pode mnou tě klidu naučí, smrt veliká v něm tupé sny své hlídá...“ A já již padal v jeho náručí. 63 Byl pozdní večer, v ulicích to tálo, chlad února mí padal do žití, mé celé nitro ten jed smrti ssálo, já nechtěl nic než tupě zemříti, Já přivřel oči – leč v tom záře hvězdná se náhle snesla moje na řasy – a když jsem procit’ z únavy a z bezdna, jak nádherná má hvězda vzešla jsi. Ó dlouhé noci, v nichž jsem potom plakal, ó večery, v nichž hledal jsem Tě sám; strach šílený mne od Tebe v dál lákal, já bál se říci, kterak rád Tě mám. Mé mládí bylo v bouřích promarněno, mé plány mrtvy, zmrhán byl můj cit – v ty stichlé bouře zaznělo Tvé jméno a cítil jsem, že znovu musím žít. I v přírodě to náhle jihlo divem, květ sasanek vzplál v hájích nesmělý, svit slunce zpíval, v jasu dubna snivém se první ptáci z jihu vraceli. A v duši mé to jásalo a hřmělo jak bolest, ples, jak nadšení i žal, když u nás v lesích tisk’ jsem v dlaně čelo a po dlouhé zas době verše psal. 64 Mně bylo tehdy, když jsem v sladké tísni své první psaní psal Ti nesmělé, jak po letech bych při nábožné písni a v hymně varhan klečel v kostele. Mně velkým chrámem celá země byla a jara návrat snů mých zrcadlem, jak anemony moje duše snila kdes nad vodami v listí uvadlém. Tvůj první list! To v nadšení a v květech já celou zemi viděl blaženu – ó věčný bože, po tisíci letech já na tu chvíli v hrobě vzpomenu! V mé štěstí zněly zvony velkonoční, v jich jásotu se ples mé duše kryl: „Ó zvedni oči, nový život počni, neb velkou láskou jsi se obrodil!“ A když jsem zpátky do města se vrátil, tam na střechách již netál šedý sníh, nach západu tu staré věže zlatil a slunce spalo v živých ulicích. Ó život, život! V nadšení a v práci mi hřímal duší za večerních chvil: „Ó zvedni oči, mládí tvé se vrací, neb velkou láskou jsi se obrodil!“ 65 To bylo jaro?! Znáš ty sloky vroucí, ty všechny písně a ty zlaté sny, v nichž počalo zas moje srdce tlouci a já se vracel zpátky do vesny?! Jak v staré váse zřel bych růže plané, hrsť chrysanthemů rosou sperlenu, když upomínka do mé duše skane a na to jaro sobě vzpomenu. Ó drahá duše moje, vzpomínáš li si na ten starý park a setmělý, kde náhodou jsme kolikrát se našli a čtyrlístek pak najít hleděli? My klečeli jak děti v husté trávě, nám plála líce, němý byl náš ret – už do smíchu Ty dala jsi se hravě, když čtyrlístek jsem najit nedoved’. 66 Já býval šťasten v každé chvilce malé, když u Tebe jsem, moje drahá, byl, my chystali se na výlety stále, z nichž ale každý se nám pokazil. Leč – přece jednou! Víš, jak tehdy spolu – byl letní večer, ptáci zpívali – jsme po stráních šli kolem dvorců dolů a plané růže s keřů trhali?! Já pampelišky chmýří v stráni našel, jak o své štěstí jsem se o ně bál – ó kterak jsem je opatrně snášel, by vítr mi ho z ruky neodvál! „Hle, mužská věrnost!“ Ty jsi řekla v smíchu „ta rozletí se prvním záchvěvem!“ – a já je nesl v obavě a v tichu, bys uvěřila, jak já věrný jsem. My oba jsme se domů vzít je báli, neb chvělo se jak koule sněhová – a ještě v městě jsme se pohádali, kdo symbol onen déle uchová. Pak zbylo Tobě! Brzy psala’s ale, že opadalo, ač ho chránila’s ta věrnost má že stálosti je malé... To bylo jaro! Kdy se vrátí zas?! 67 Tak všechno svadlo! V parku akácie jsou obaleny sněhu krystaly – ó čtyrlístek, v němž symbol štěstí žije, teď bychom v trávě marně hledali! A přece denně vzpomínám si s touhou, čím ono jaro bylo duši mé, a chvím se strachem, zda tu zimu dlouhou jak svoje mládí šťastni prosnímeprosníme. Ó krásné jaro – zpívali v něm ptáci a bylo plno jasmínu a hvězd: teď skutečnost se k mému krbu vrací a pochyby, zda bolest možno snéstsnést. V tom jaře k štěstí stačilo tak málo, květ ze Tvé ruky, píseň skřivanů – a v horoucích snech stále se mi zdálo, že věčně, věčné mladým zůstanu. 68 A já byl snílek! Ó zda věřila’s to – ne, nesměj se, to sen byl nevinný! – že pod Tvým oknem v noci stál jsem často a hleděl vzhůru celé hodiny?! A slavíci tam pěli na balkonech a hvězdným jasem plála bezdná výš – já myslil při těch jásajících tónech, že o mně v spánku aspoň chvíli sníš! A z oněch dob mně všechno to je milým, co na mrtvé mne jaro vzpomene, co v dlouhých nocích, v pochybách kdy šílím, jas upomínek duší rozklene. Ta barcarola, již jsi kdysi pěla, ty všechny cesty, kde jsme chodili, ty svadlé růže, jež jsi v ruce měla – a nejvíce Tvůj portrait spanilý. Tvůj krásný portrait! Hledí s mého stolu v mé toužné verše i v ten svadlý květ a je mým písním, je mým snům i bolu jak posvátný a vzácný amulet. Ó nediv se těm touhám samotáře: když pozdě v noci po práci jdu spat, já na portraitu krásné Tvoje tváře svou láskou šťasten zlíbám nastokrát. 69 A viď, mé dítě – čím je celá zima v své samotě a v denním zápase, když věčné jaro v duši mojí dřímá a oko Tvé v to kouzlo dívá se?! Chlad nebolí mne, jejž jsem dlouho snášel, neb v duši mojí divem roztál sníh – svou nejkrásnější báseň přec jsem našel, ó duše drahá, v zářných očích Tvých! 70 Vždyť zima letos plnička je kouzla a zlaté sny mi v duši přináší, ba i ta slza, jež mi s oka sklouzla, plá zázrakem jak démant nejdražší. Mé žhavé srdce zdá se halit úže jen v poupata a jarní květiny, cos dýše temnem jako čerstvé růže, jak letních nocí oddech jediný. Mně připadá, že mám Ti „Sestro!“ říci, neb Ty jsi pravá, dobrá sestra má, jež dovede mé bludné kroky stříci a vést’ je v lada krásy neznámá. A přec jsi víc: jsi zázračnou tou ženou, jíž vznešenější nezná širá zem, jež velkou láskou, věrnou, bezejmennou mou celou duši plní zázrakem. 71 A přece nikdy, nikdy nestačí to – stesk podivný mi slzu vynutí, mé chudé písně je mi věčně líto, když „Milenko“!„Milenko!“ i „Sestro!“ řeknu Ti. Neb Ty jsi dobrá, posvátná a snivá jak světice ty boží na nebi, má duše jako Madonnu Tě vzývá a žehnajíc Ti Tebe velebí. Tvá celá bytost jásá do souzvuku, Ty neznáš to, co vášeň je a lež, já chvěji se, když podáš mi svou ruku a skláním zrak, když oči pozvedneš. Že živa jsi, to na světě je Krása a jednou s Tebou bude zmírati –- v mé duši láska básníkova jásá a s láskou muže k nohám padá Ti. Ó jak jsem šťasten, matka Poesie že v čelo mi svou krásu vlíbala, že její zázrak životem mým žije, že nízká vášeň v sny mé nesálá. Svůj celý život v nadšení smím prožít, dech růží dýchat, slyšet slavíky – a ve Tvou slávu svoji píseň vložit jak do vavřínů démant veliký. 72 Byť v žilách lidstva nadšení krev stydla, my zůstaneme dobří, duše má, jak ranní zoře rostou naše křídla, jas umění nám září oběma. Hle, bílý anděl v požár slunce letí a za ním orlem spějí písně mé výš, věčně výš, kde sobě do objetí jak očistěné duše padneme. Svět pod námi – co všední jeho bída?! Mráz v okna dýše svoje okrasy: v mou žhavou duši, kterou Krása hlídá, jak genius Ty její přišla jsi. Jak genius a jako anděl boží, jejž prorokové v snech svých viděli – nás jedním jménem v srdce svět si vloží, i když nás život navždy rozdělí! Však věčně žije s Poesií Krása: „Má milenko!“ dí člověk v srdci mém, leč „Sestro moje!“ básník vstříc Ti jásá – a slovem tím my svoji zůstanem! Já vím, svět klame, v krbu mém již hasne, jsou illusemi sny mé dětinné – však nikdy, nikdy tajemství to krásné nám ze srdcí a z duší nemine! 73 Spi duše moje! Pozdní noc je zimní a hvězdy září bledou oblohou – ó moje srdce, zdřimni, zdřimni, zdřimni, sny krásnějšími býti nemohou! V sníh šírých plání žhavé růže kanou a jitřní slunce vstává pod mrakem – to snivý Ježíš zemí zadumanou se v čistá srdce vrací zázrakem. 74