FINALE.

Jaroslav Kvapil

FINALE.
Až jednou zemru, pohřběte mě kdes v hlubokém a smutném lese, tam nedotknuta voní země a v hlubinách se touhou třese. Mé srdce v mukách jásající, jež nesmrtelnou láskou plálo, to spalte v popel na hranici, by v úzké rakvi nestlívalo. A se zemí, z níž rostou růže a konvalinky, chrysanthemy, prach srdce mého slučte úže, ať v nových jarech rozkvete mi. 155 Když vesna hřála, duše plály, ty vonné květy ve svém mládí jsme oba tolik milovali a v květech těch se měli rádi. Ať srdce mé tím květem bílým, až Ona přijde k mému rovu, Jí řekne, že i v hrobě šílím – a ve dlani Jí svadne znovu!