V POZDNÍM LETĚ.

V POZDNÍM LETĚ.
Jsou lány požaty a mírné slunce hřeje, jak svítí na hory i na ta místa blízká, kde z jara hledal jsem Tě v mukách beznaděje – ó duše, duše má, mně po jaře se stýská! Jsme blíže splnění, jsme u cíle svých snění a po čem prahli jsme, my v mírných duších máme, my víme, prokletí že v naší práci není a že se nikdo z nás svou láskou neoklame. A já přec zatoužil – a v touze té bych plakal – v to jaro minulé, kdy umíral jsem touhou, kdy měsíc blouznivý mě pod Tvá okna lákal a smuten, opuštěn já tesknil nocí dlouhou. 131 Kdy sám jsem nevěřil, že mohlo by to býti, bych klekl k nohám Tvým, svou láskou šílen klekl, bych cítil dech Tvých rtů, Tvých prsů vlnobití a ve svých přísahách Ti všechno, všechno řekl. Ó duše, duše má – mně po jaře se stýská i po všech bolestech i po té smutné touze, a v šťastnou budoucnost, jež zdá se tolik blízká, já často zavzdychnu si rozrušen a dlouze. Vím, je to možná hřích – vždyť léto vše nám dalo, nač v jaře minulém jen myslit my se báli, nás léto září svou i žárem požehnalo a klidné, šťastné sny nám k zimě chystá v dáli. Krb teplý čeká nás, kde vzpomínati budem a šťastni pohlížet v zář jeho ohně rudou, kde budem bohati v svém ryzím žití chudém a muka minulá jak pohádky znít budou. Ó proč jsem zatoužil v ta všechna muka zpátky, kdy přísvit měsíce mne ke Tvým oknům lákal, kdy věčný byl můj žal a klid můj byl tak krátký, bych znovu roztoužen a v beznaději plakal?! 132 Nám život všechno dal, to nebe blíž je zemi, ta šťastná budoucnost je tolik, tolik blízká, a přec v těch vzpomínkách tak divně smutno je mi – ó duše, duše má, mně po jaře se stýská! 133