SVÉ MATCE.

Jaroslav Kvapil

SVÉ MATCE.
Ó matko, život můj z Tvé svaté vůle vzrůstal, jak zraje země plod a k slunci vzhůru spěje, jas velké něhy Tvé v mé žhavé duši zůstal, plá v hymnách jásavých i v písních beznaděje. Jak země dobrá jsi, jak příroda jsi svatá, jsi láskou spoutána, ač láska nezná pout, a jako v nutný hrob má celá bytost chvátá v Tvou náruč hřející a chce v ní zahynout. Mně ze Tvé bytosti i z matky země plodné plá jedna naděje a mluví nesměrností, již ssál jsem z prsů Tvých i z její půdy rodné, z níž k žití povstal jsem, k níž zmizím do věčnosti. Byť stokrát oklamán, já k žití vstanu zase a vzkříšen zajásám Ti teplé na hrudi, 18 jak země květiny a nivy v jarní kráse, Tvých retů žehnání mne znovu probudí. Ty’s mocná jako smrt, jak život jsi Ty velká. Tvou sestrou země je, v niž navrátíš se zpátky – a potom za Tebou v to prázdno, bol kde nelká, já jistě zmizím též a pokoj najdu sladký. A přec v něm nezhynu: neb všechno, co jsi snila, když velká láska Tvá můj život dala mi, tu po mně zůstane jak nadšení a síla a v hrdé lásce mé žít bude hymnami. Svou celou minulost až k zárodkům a vzniku čtu ze Tvé bytosti, jež boží je a skvělá jak bytost ženy té, k níž volám hymnou díků, v níž budoucnost je má i nesmrtelnost celá. Vy obě hledíte jak Madonny v mé snění, v můj zápas duševní, v němž klesám stokráte – a když již pomoci mně znavenému není, svou láskou zázračnou mne k žití voláte. Hle, v zimu Tvojích dnů se snivé slunce vrací – náš život září v něm, jejž žijeme tu šťastni, kde v stínu haluzí snů zlatí pějí ptáci a přízrak umění plá nesmrtelnou básní. Ty ženo vznešená, ó budiž požehnána, neb Tebou lásku znám a v žití najdu ji, 19 já Tebe v přírodě i v zemi, v jasu rána i v mladé lásce své jak božku zbožňuji. Dva strážné anděly zřím státi nad svým žitím: dím „Matko!“ jednomu, jenž ve sny mé se shýbá – a „Ženo moje!“ dím, když v náručí se řítím té druhé bytosti, jež na čelo mne líbá. Ty’s život stvořila a Ona život chrání, když k hrobu řítí se a zmlká uštvaný, jste obě světice, jste obě požehnání – Vy ženy posvátné, ó buďte žehnány! 20
Básně v knize Liber aureus:
  1. SLUNCE
  2. V své toužné duši letních nocí něhu
  3. SVÉ MATCE.
  4. TRIUMFÁLNÍ SLOKY.
  5. JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
  6. HARMONIE.
  7. HUDBA.
  8. POHANSKÝ SONET.
  9. STVOŘENÍ.
  10. VÁNOČNÍ SONET.
  11. IMPROMPTU.
  12. PANÍ HELENĚ MODRZEJEWSKÉ.
  13. MODLITBA JARNÍ.
  14. BŘEZEN.
  15. VZPOMÍNKA.
  16. PIANISSIMO.
  17. ZÁZRAK.
  18. ZIMA
  19. EKLOGA.
  20. Kde je naše štěstí? Mekkou, světlou zoří,
  21. EKLOGA JARNÍHO JITRA.
  22. KVĚT JASMÍNU.
  23. ROMANCE.
  24. PÍSEŇ.
  25. Čím byla jsi mi, svět by nepochopil,
  26. ALEJ
  27. POLIBKY.
  28. LETNÍ NOC.
  29. DUBEN.
  30. ŠŤASTNÉ SLOKY.
  31. V POZDNÍM LETĚ.
  32. Ta léta mizí jako mraků stíny,
  33. ŠTĚSTÍ.
  34. I. Když vešla jste tak usmívavě
  35. II. Růže, růže zrosené a svěží,
  36. III. Ó tóny smutných valčíků,
  37. IV. Ten život náš pln poklon je a frásí
  38. V. My věru nevíme, zda byli jsme tím šťastni,
  39. VI. I ta jeseň sbírá, pestré květy ráda
  40. VII. Ó kouzla večera,
  41. VIII. Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
  42. IX. Byly to touhy, byla to krása –
  43. X. Je plna měkké vůně komnata,
  44. XI. Kam se řítíme
  45. XII. Jste unavena – spěte blaze
  46. MELANCHOLIE.
  47. V POZDNÍM LETĚ.
  48. NA DVA VERŠE Z „VITTORIE COLONNY“.
  49. SLOKY O UMĚNÍ.
  50. PÍSEŇ.
  51. SLOKY V JESENI.
  52. RESURRECTIO.
  53. PODZIMNÍ NÁLADA.
  54. AKMÉ.
  55. EKLOGA V LISTOPADU.
  56. ADAGIO.
  57. SVATEBNÍ SLOKY.
  58. Ne květin hrst, leč květů tisíce
  59. FINALE.
  60. EPILOG