ALEJ

Jaroslav Kvapil

ALEJ
V té aleji to ptáci neuslyší, čím v sladké touze ústa má se chvějí, noc padá tiše v náruč země s výší a taví hvězdy rosných do krůpějí. Sem ve tmu stromů hvězdy neuvidí a vonná pára nad krajinou vzrůstá, by nezvěděl to nikdo, nikdo z lidí, že poprvé jsem políbil Tvá ústa. A na západě velký měsíc žhavý, ten jistě něhu oné chvíle tušil, kles’ tiše v lesy, mraků do záplavy, by polibků mých hudbu nepřerušil. 92 Nech spáti ptáky, nech ty hvězdy spáti, přej měsíci, ať v stříbro mraků zmizí – víc letní něhy v žhavém srdci plá Ti i ve Tvé duši hluboké a ryzí. Náš strážný anděl k trůnu boha kleká, zří zemi tonout ve květech a v rose, on zřel, že líbám Tvoje ústa měkká, a bohu dí: „Teď štěstí zrodilo se!“ 93