I. Když vešla jste tak usmívavě

Jaroslav Kvapil

I.
Když vešla jste tak usmívavě
Když vešla jste tak usmívavě
v ten zářící a lesklý sál, mne zabolelo srdce žhavě, proč tolik jsem vás miloval!
Hle, co vás tady čeká touhy, co mladé lásky, záře, hvězd a já chtěl v celý život dlouhý sám sobecky vás věčně vést’! Ó kolik přísah uslyšíte v tom reji a v té závrati – a já chtěl sám v své touze spité rty vaše jednou líbati! [109] Květ na ňadrech vám svadne bílý a spadne k zemi za chvíli – my spolu nikdy netančili, my nikdy šťastni nebyli. Já nechci vědět, kdo to bude, jenž k prsoum svým vás přivine: skvost najde on své duše chudé – však srdce mé vy nikdy ne! A je-li tento jásot spilý též naším příštím osudem: my spolu nikdy netančili – my nikdy šťastni nebudem! 110