Ne květin hrst, leč květů tisíce

Ne květin hrst, leč květů tisíce Ne květin hrst, leč květů tisíce
bych ve Tvůj život andělský chtěl snésti, by ve své kráse láskou voníce Ti dýchaly jen nadšení a štěstíštěstí. Ó vzpomínáš si ještě, duše má, že bylo jaro sluncem požehnané a že nám do snů plálo oběma, že s chrysanthemy kvetly růže plané?! Hleď, zas je vesna – tiše, po špičkách k nám přišla z dálky s písněmi i květem a v naše líce kouzlí žhavý nach jak nadšeným a horoucím svým dětem. A v parcích kvete šeřík vonící, jak Tvoje ňadra dýše nocí dlouhou, 152 v sen jeho vůně pějí slavíci a v jarních nocích šílí něžnou touhou. A měkký jasmín, plný bílých hvězd, již brzy zaplá v parku místa hustá, a v aleji té budou lípy kvést, kde poprvé jsem políbil Tvá ústa. Ó duše má – ne těchto květin jas, jichž vůně zemře, jejichž krása svadne, dřív nežli v kalich jejich sklonila’s své krásné oči vznícené a vnadné: leč jeden květ, jenž nikdy neuvad’ a v zimách žití zázrakem vždy ožil, bych cestou světem Tobě utrh’ rád a ve Tvé dlaně zářící jej složil. Květ velké lásky, věčné, zářící, jež přečká jarní slavíky i růže a v barvách, vůních jásá tisíci, jak jenom básník milovati může. A celým žitím stlát jej k nohám Tvým i pod Tvou hlavu, aby měkce spala, a k vlasům Tvým jej připjat vonícím, by jejich vůně do věčnosti plála – 153 a vznést Tě výše z prostorů i dob, až jednou spolu opustíme zemi, svou vlastní náruč změnit ve Tvůj hrob a hrob ten ještě vystlat květy těmi! 154