RESURRECTIO.

Jaroslav Kvapil

RESURRECTIO.
Tak stále, jak jdou dnové hloub v propast nekonečna, já cítím lásku Tvoji, jež obětí je plna, je snivá jako jitro a jako ženskost věčná a jak Tvůj dech je toužná, jímž chví se prsů vlna. Je jako slunce čistá, jak luna panenská je, má posvátnost Tvé duše a žhavost srdce Tvého, jas žehnajících světic jí v zbožných očích plaje a ve svých dlaních nese div žití spaseného. Já pod Ježíšův obraz dal obraz hlavy Tvojí a po zápase denním, byv znaven světem podlým, k těm dvěma svatým hlavám, jež jedna svatost pojí, jak poutník v odříkání vždy s pohnutím se modlím. 140 A zvony velkonoční, jež mluví o Ježíši, ty kdysi po mé smrti a nad mou rakví chudou a v teplé záři jara, jež bude hřáti s výší, Tvé jméno požehnané v svět širý hlásat budou. 141