MODLITBA JARNÍ.

MODLITBA JARNÍ.
Já básník slunce, polibku a něhy již tuším jaro, dřív než vzbudilo se, a na stráních, kde loňské tají sněhy, chci zříti květen ve vůni a rose. Chci nad kolébkou toho jara státi a za jitra i večer roztoužený chci teplý oddech země poslouchati, jež probouzí se s něhou krásné ženy. Chci býti dobrý, nadšený v své touze, chci obrodit se jako mladá vesna, jež v modru nebe vidí hvězdy pouze a se svých ňader trhá pouta těsná. 39 Jak ona k slunci, k polibkům a záři chci probudit se ve svém vlastním nitru, růst’ z potopy, jež v hlubinách se sváří, a v dlouhých nocích modliti se k jitru. Má milenko, má sestro, ženo moje, Ty, v které všechno, co jsem poznal, jásá, jsi dcerou jara, jež mi vráceno je, jsi dcerou divu, který slove Krása. Ty navrátíš mi onu věčnou vesnu, jak Tebe kdysi ona vrátila mi, já ve Tvou náruč usmířený klesnu a zachráním Tě svými modlitbami. My děti jara, děti matky Krásy, my smíme první v celém světě býti, kdož vracejí se přes prostor a časy v to velkolepé divů vlnobití. V to mysterium všeho obrození, v němž jenom jaro pukající v růže sny naší lásky nikdy nepromění a pochopit a zachránit nás může. 40