ADAGIO.

ADAGIO.
Ó zda si vzpomenem v těch nocích příští zimy, že bylo jaro též, kdy konvalinky kvetly, že spolu byli jsme v něm dětmi blouznivými a zřeli sebe jen a oblohy jas světlý?! Ó zda si vzpomenem, až bude jaro zase, že dole pod zemí tlí plno mrtvých stínů, kde není nadšení ni květů v jarní kráse, kde budu hynout též a nikdy nezahynu?! A v krásném jaře tom že měli jsme se rádi, že stokrát v přísahách jsme vzpláli láskou svojí a že jsme věřili v své teplé, zlaté mládí a v život budoucí, jenž na věky nás pojí?! 147 My oba chtěli jsme svět u svých nohou zříti a být přec žebráky a žíti nepoznáni, my chtěli štěstím svým svou lásku vykoupiti a bolest obětí pak neucítit ani. My oba do duší jsme jaro chtěli schovat, by věčně hřálo nás a plálo temnem zimy, svým srdcím chtěli jsme své štěstí obětovat a nést je pláněmi jen sněhy pokrytými. Ó bude dlouhá noc a do jejího prázdna to zazní výkřikem, jenž neuslyšen shasne, Ty sotva pochopíš, že v ona pekla srázná se řítí štěstí mé a celé jaro krásné. Ty možná řekneš jen: „Nic nechtěli jsme více – a vše to splněno přec štěstím ještě není, ač láskou pláli jsme jak očí zřítelnice, přec v jejím poháru jsme našli utrpení!“ Pak sepni ruce své, ty měkké ruce bílé, až Tebe unaví ten všední život podlý, pak aspoň vzpomínkou v své touze zasmušile se za mne v nocích těch jak za mrtvého modli. Však pro mne mrtvého již nelkej zamyšlená – já vzbuzen slzou Tvou bych jistě procit’ znovu 148 a znovu cítil vše, čím celý život stená, jenž z teplé kolébky jde s námi ke hřbitovu. A Kristu závidět bych musil na svém hrobě, jejž také nenávist a nízkost na kříž vklála, že matka zlíbala mu chladné ruce obě a žena pod křížem že pro smrt jeho lkala. 149