ZÁZRAK.

Jaroslav Kvapil

ZÁZRAK.
Tvé srdce zvednu ve svých rukách spjatých, až k obloze je zvednu, k slunci vzhůru, kam nedolétne závist hněvem vzňatých, kde s hvězdami se stopí do azuru. Jen světlo bude zářit s oněch výší, kde Tvoje srdce do červánků vznítím, svět vroucí tlukot jeho neuslyší, neb svět je bídný, bídný vlastním žitím. By nedoletěl jeho posměch k Tobě, v jas oslnivý Tvoji bytost skryji, v jas nesmrtelna žijícího v mdlobě – a Tvoji duši změním do lilií. 47 My nekonečnem odejdeme sami v hrob srdce Tvého, v záři jeho rudou – a celé věky svými modlitbami jak po pohádkách po nás volat budou. Když smutek prázdna nad světem se šeří, náš žhavý duch se v slunci bohů topí: že byli jsme, svět nikdy neuvěří, že žili jsme, svět nikdy nepochopí. A jenom Krása, která bohyní je a z jejíž vůle srdcem Tvým se stanu, ta v zlaté hrobce mojí poesie Tvou svatou slávu najde pochovánu. 48