VIII. Vy s úsměvem všem stejně klaníte se

Jaroslav Kvapil

VIII.
Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
v tom roztomilém kruhu dam, já jako na vás v stejném očí plese se na sousední dámu usmívám.
Já stejně dvorně její vějíř zvednu, když v rozpacích jej upustí, já rozrušen se ani neohlédnu, když bílý šat váš kolem zašustí. Ó nudná dvornost – smutek dýše z toho, v své lhostejnosti zoufalý: my měli v srdci přece lásky mnoho – my přece mnoho sebe klamali! 118