PIANISSIMO.

PIANISSIMO.
Svou nekonečně unavenou duši ó nech mne vypit dlouhým políbením, a než nás život k probuzení vzruší, přej, na Tvých rtech ať v duši Tvou se změním Nechť ve Tvou bytost navrátím se zpátky, až toto ticho zmizí v bouři tónů, ať chvím se v snech Tvých jako motiv sladký či toužný hlahol svatvečerních zvonů. Je plno hvězd a lada jsou tak tichá, noc bledá stojí země na zápraží, má celá láska její něhou dýchá a probudit se Tebe neodváží. 45 Je plno slz v Tvém zaníceném oku a naše vůle v tónech něhy mizí, i něha ona touhy ve hluboku je křišťálová; zářící a ryzí. Než toto ticho zmizí v bouři tónů, přej, chvíli ještě bych se k Tobě shýbal, a vzpomeň toužná na letní noc onu, kdy poprve jsem ústa Tvoje líbal. Nechť ve Tvou bytost navrátím se zpátky Tvou nekonečně unavenou duší, ať prozářím ji jako západ sladký, než rhytmus bouře ze snění nás vzruší. Je plno hvězd a lada jsou tak tichá a naše vůle v tónech něhy mizí, má celá láska něhou onou dýchá, je křišťálová, zářící a ryzí. Noc na zápraží toužné země stojí a v tichá lada hledí s tajným chvěním – ne duši jen, však celou bytost svoji ó nech mne vypit dlouhým políbením! 46