XII. Jste unavena – spěte blaze

Jaroslav Kvapil

XII.
Jste unavena – spěte blaze
Jste unavena – spěte blaze
jak růže žárem uvadlé: květ svadlý leží na podlaze a mlha v každém zrcadle.
Vás ekypáž již venku čeká a lože v přítmí pokoje, je horka vaše ruka měkká – a srdce vaše chladno je. Mne čeká krb, v němž oheň hasne, tma zívá z něho zoufale – ó jak jsou vaše oči krásné, ty krásné oči ospalé! 124 Květ bílý spad’ vám se živůtku, spad’ k parketám a v prachu svad’ – až odejdete,ve svém smutku já sadlý květ ten zvednu rád. Ó je to pro sny mnoho, mnoho a pro život tak pramálo – ó je to všechno, z jasu toho co pro mé štěstí zůstalo! 125