SLOKY V JESENI.

Jaroslav Kvapil

SLOKY V JESENI.
Vše sladěno je v barvy světlých strání a vlažné slunce tiše v dál se dívá, zem umírá a cítí v umírání, že byla dobrá, nadšená a snivá. Teď v přírodě již nesouzvuku není, kdy stuchlých vůní ona víno loká, cos dýše krajem jako odpuštění a v naše duše padá do hluboka. Jsem k smrti kliden, šťasten láskou Tvojí a duši Tvou jsem vlastní objal duší – já dlouho dost jsem v těžkém zmíral boji a jeseň má mne nyní nerozruší. 138 Prost vášní všech a bouří svého mládí, prost prokletí, jež rostlo do závrati, teď cítím znaven, jak ta jeseň chladí, a z dlaně Tvé chci štěstí svoje bráti. A klidně s Tebou příští čekat časy tam u krbu, jenž za zimy nás čeká, rty Tvoje líbat, hladit Tvoje vlasy a v příští jaro hledět do daleka. 139