HARMONIE.

HARMONIE. – Jos. B. Foersterovi –
Bůh neznámý teď sklonil tvůrčí ruku a zamyslil se nad hvězdami kdesi, kraj daleký je sladěn do souzvuku a v dálce pějí moje rodné lesy. Kraj daleký je melodie velká, jež rozlila se světel do peřejí, ni jeden výkřik v jejích rhytmech nelká a tóny barev oblohou se chvějí. Já vzpomínám si na ten nápěv starý, jejž moje matka na klavíru hrála, 26 byl jako touha za mrtvými jary a tichá Smrt se v jeho tónech smála. Byl jako Smrt, ta vítězná a sladká, byl jako večer, jenž se snáší k stráním – a mně je zas, jak moje vlastní matka by líbala mne rtů svých požehnáním. Kraj celý chví se onou melodií, již světlo slunce na západě zpívá, svět daleký se jejím rhytmem spíjí a dobrý bůh se k mroucí zemi dívá. Bůh umlknul a v jeho oku kmit’ mu teď velký soucit hvězdnou slzou tiše – ó chtěl bych spáti v jeho smutném rhytmu už pod zemí, jež modlitbami dýše. Dál v modlitbách by celá země snila mou velkou báseň, jedinou a vřelou, v sny milenců by ta se navrátila a v tónech nebe chvěla zemí celou. Noc přišla by pak ve hvězdách a v rose a se slavíky, se svou dumou dlouhou – já oko znám, jež přec by zrosilo se, a duši znám, jež zavzdychla by touhou. 27 Jak při té písni vzdálené své matky, bych přál si umřít v rhytmech světla kdesi a nad hrobem ten povzdech slyšet sladký a z dálky zpívat svoje rodné lesy. 28