EKLOGA.

EKLOGA.
V dnech jara horoucích, kdy země něhou zmírá, Tys’Ty’s byla paprskem, jenž probudil mne ze sna, já náhle pocítil, zem daleká a širá že smí být matkou mou a sestrou mojí vesna. Já nikdy nevěřil, že mohlo by to býti, bych slovo „Miluji!“ řek’ Tobě na kolenou – Ty’s byla sluncem jen, jež z věčné dálky svítí, než pravdou, bájí spíš, spíš přeludem než ženou. – Já tolik rudých květů viděla plát za jara i vadnout únavou – čím mohla být tvá píseň nesmělá než ozvěnou jar mrtvých mlhavou? Čím mohl býti tvého srdce div v těch změnách nálad divokých a stálých než květinou, jež touhou svadne dřív, než paprsk slunce padne v její kalich?! [77] Já dobře vycítil, že nejsem víc než jiní, svou pýchu ztrácel jsem i vášeň duše svojí, já cítil, minulost že z marnosti mne viní, již země zavrhla a nebe neznalo jí. Leč v nocích probděných, květ vzpomínek kdy voní a v modrém kalichu mu slzy touhy tonou, já řekl stokráte: „Přec chvíli snil jsem o ní a třeba zmíraje jsem čist byl láskou onou!“ – V těch dobách „Bratře!“ chtěla jsem ti říc’, když slovo „Sestro!“ vázlo na tvých rtech, cos jako něha plálo tobě vstříc a chvělo se, že zhyne po letech. Leč věděla jsem: svět mi všechno vzal – a co svět vzal, se více nenavrátí... Já mlčela a ty jsi toužil dál, jak opuštěné květy na souvrati. Jak náhle stalo se, že byli jsme si blíže – a právě v chvíli té, kdy svět stál mezi námi a kdy jsme cítili, že slunce klesá níže a večer mlčící že chví se nad horami? Ó jistě v chvíli té, kdy řekla jsi mi: „Ano!“, my oba viděli, že nebe k nám se sklání, a bůh že praví nám: „Buď žití vaše stkáno – že svět vás opouští, vy buďte požehnáni!“ 78 – V té jedné chvíli jako boží div, jak luna nocí zaplál měkký cit – a tvou jsem byla dávno, dávno dřív, než mohla jsem to sama pochopit. Co stane se, zná bůh jen v oblacích, a já se neptám, co nám osud chystá – já jenom vím: jsem štěstím písní tvých, a naše láska andělsky je čista! Ó neptej se již dál, když slunce z mraků jásá, jak mohlo vše to být a kam teď spolu jdeme – my proto svoji jsme, že zrodila nás Krása, a je to zázrakem, neb my ho nechápeme. Jak zimní krajinou jde slunce požehnání, nám bude láska plát a zářit v žití chudém, že spolu trpíme, my nepoznáme ani, a lásky zázrakem my věčně šťastni budem’. 79