SLUNCE

Jaroslav Kvapil

SLUNCE
[9] Slunce, bože největší, nekonečný, plným jasem zlatilo’s moje žití, z černých nocí, z propastí zvedlo jsi mne v paláce bohů. Nad propasti všednosti zvedlo jsi mne tam, kile září umění, přelud velký, tam, kde láska zázrakem kralující život můj chrání. Do tisíců atomů zmizím zase, moje bytost nadšená uvolní se velikým Tvým, posvátným požehnáním do věků věčně: ale zázrak umění, jejž jsem poznal, moje láska největší, nekonečná [11] a můj život pohanský v jiných tvarech žíti tu budou. U tří těchto oltářů vzývám Tebe, neb v těch zlatých palácích přebýváš Ty, z těch tří hrobek heroů matky Země zvedneš mne k sobě. Od planety k planetě půjdem spolu v jiných tvarech, v proměnách žíti budem, až Tvým jasem očistěn, vrácen bohům shořím v Tvém klíně. [12]