V BOUŘI.
Tak, hřímej, bouře, val se nebem dál,
svým bleskem v boky šlehej spící zemi,
bij v tesy hor a trhej srázy skal,
v hloub vodních proudů sáhni perutěmi
a velikány duby, staré sosny
rvi ze země, nič, olup jejich o sny
staleté lesy v šerém stínu spící,
vzbuď celý svět, jenž v mrtvém tichu spal,
rozpoutej orkán divě hřímající –
ó hřímej, bouře, val se nebem dál!
Tak, přírodo, jsi věru největší,
v svém hněvu když dáš bouři náhle vstáti,
když ničíš vše, co důvtip člověčí
– ten malicherný! – snů svých ve závrati
si pracně stvořil, bloud ten, pleva času:
ty velká vstaneš v plápolu a jasu,
ty kážeš nebi, které blesky metá,
svou rukou sáhneš ve klín siných vod –
ó vře to, hřímá, k obloze to vzlétá
a divě jásá ve tvůj chorovod!
[11]
Tak, duchu můj, bouř bolů zuřící
když tebou zmítá, okamžiku dítě,
ve vášní dlani list se chvějící,
jež v malé chvíli ve prach zahodí tě:
tys největší, jak jenom můžeš býti
v tom nekonečném bolů vlnobití,
ty bouří zmítán rosteš náhle v nebe
nad tesy snů, nad srázy bolů – skal,
tím věčně buď, ať bouř pak zničí tebe –
ó hřímej, duchu, věčně val se dál!
12