PO ROCE.
– Leden 1887. –
Mé srdce skamenělo: udeřím-li
na ně, bolí mne ruka!
Othello.
Po dlouhé době potkal jsem vás zase:
to vaše čílko bylo bledé stále,
to vaše oko krásné neskonale
a na líci vám růže zarděla se.
Vy krásnou jste i po tak dlouhém čase
a svůdnou jste, tak jak jste byla, dále,
když tisk’ jsem prvně vaše ručky malé
a tonul v zářném vašich očí jase.
Podivná touha srdce moje jala
jak skřivana, když navrací se vesna,
jak slavíka, když večernice vzplála.
A já se ptal v tom sladkém zanícení,
zda stará láska probouzí se ze sna,
leč srdce dělo: „Ne, to láska není!"
*
57
To nemůže být více láska mladá,
jen vzpomenutí krátké zašlé krásy,
jen paprsek, jenž ještě v listí hrá si,
když svoje květy jaro ve hrob skládá.
A vaše oko darmo nyní bádá,
zda v líci mé vzplá ona radosť asi,
jež novou lásku v zmladlém srdci hlásí,
když toto ptá se: „Má mne vskutku ráda?"
To nejde více, navrátit se zpátky,
a vše, co cítím, je jen vůně květu,
jenž na srdci mi odkvet’ za čas krátký.
Ten bílý květ vy zlomila jste sama,
tu vůni odnes’ větřík ve přeletu –
a naše láska? Odehrané drama!
*
To drama krátké počal já jsem básnit,
vy i ti druzí jste jen herci byli,
již na jevišti deklamují chvíli
a potom spějí celou hru tu zasnít.
Jen v srdci mém bol opravdový zasvit’,
neb z něho tryskl onen paprsk bílý,
a když jste všichni noci klid již pili,
já marně toužil mračné čelo zjasnit.
58
A když jsem viděl, že je marno všecko,
do ohně vrh’ jsem listy oné básně,
snad zaplakal jak nad svou hračkou děcko –
a teď již nevím, co mne hnětlo vloni
a v srdci mém je po bouři teď jasně
jak v nivě, nad níž jarní píseň zvoní.
*
Když ptáka, který nad tou nivou zpívá,
šíp v srdce bodne, snese on se k zemi,
zamávne ještě svými perutěmi,
pak umlkne, a bez zpěvu je niva.
A slunce jenom v němou pláň se dívá
a nade květy, nade stromy všemi
víc píseň nezní, v oblačné až lemy
víc nenese se její dumka snivá.
Ten šíp, jenž bodl moji lásku – ptáka,
vašeho srdce otráven byl jedem:
teď ticho je a nad krajem se smráká.
Ó vraťte v dům se, noc již krajem pádí,
ten boj je skončen, který s láskou vedem,
pták mrtev jest – my nemáme se rádi!
*
59
Vy chtěla jste tak – nuž, a tak se stalo:
což mohl jsem vám něco odepříti?
Já dovedu již životem sám jíti –
a vy? Vám nebe průvodčího dalo.
Vy bolesti jste z toho měla málo,
v mém srdci se víc rána nezanítí
a jedovaté bolu svadlo kvítí,
jež před rokem se v duši klíčit jalo – –
Po dlouhé době potkám vás snad zase,
snad vaše čílko bude bledé stále
a oko pláti bude v stejném jase.
Snad vzpomenem, že měli jsme se rádi,
a vaše rtíky zašeptají malé:
„Ach, což je na tom – vždyť jsme byli mladí!"
60