Moje píseň písní.
– neboť silné jest jako smrt
milování.
Píseň písní VlIl. 6.
Ó dlouho jsem se díval do těch tahů,
jež jsou jak píseň zázračná a tichá,
když opojena ve vůni a blahu
zem usínajíc modlitbami dýchá.
Ó dlouho jsem se v ony oči díval
jak v zázrak slunce, v němž se jaro tají,
jak v píseň svou, již nejkrasší jsem zpíval,
v ty krásné oči, jež se modlit zdají.
Můj bože, rci mi, zda jsi v tvůrčí chvíli
žár básníka v své věčné hrudi cítil.
že’s dovolil, by tahy tyto žily,
těch očí zázrak zázrakem že’s vznítil?!
V svých tvůrčích snech jsi zajisté Ji stvořil
svou milostí a láskou nedohlednou,
bych nevěrec se přec tvé moci kořil
a ve svém žití směl být šťasten jednou.
36
Ten rhytmus tahů, očí melodie
a spjatých rukou báseň úbělová –
vše před mým zrakem na obraze žije
a snivou touhou ke mně mluví znova.
Vše vzpomínkami sny mé ukonejší:
však Její duši, již jsi, bože, vznítil
jak veleby své zázrak nejkrásnější –
ten obraz přece nikdy nezachytil!
Ta jen v mém srdci nedotknuta plane
jak v misce Graalu posvátná krev Krista,
jak smilování na mé rány kane
a mírem dýše nebeská a čistá.
Je veliká to moje píseň písní,
jíž do rhytmů jsem vlastní krev svou snášel,
a jako poutník v extasích a tísni
hrob světice, ji po letech přec našel.
Ta zůstane tu, až my zemřem jednou
a lehnem zbožni v tvrdé hrobů lože,
ji milující, čistá srdce zvednou
a budou v ní se k tobě modlit, bože.
Ó pro tu krásu, již jsi stvořil kdysi
a Její duše ukryl do peřejí,
a pro ty tváře harmonické rysy –
ó velký bože, chraň to štěstí Její!
37