V bouřné noci.
Tak, jen to srdce roztrhněte –
a vyrvete je resignaci
a vyrvete je věčně kleté,
než unaveno vykrvácí.
Já příliš hřešil každým vzletem,
jímž žití mé je posvěceno,
já rouhal se svým žhavým retem,
že vyslovil jsem vaše jméno.
V jas slávy té, kam božská jdete,
jež pro věky již vzata je mi,
květ fialek vy nevezmete,
jen zlata lesk a diadémy.
Ty fialky snad těšit mohou
vás ve chvílích, kdy sníte sama,
a v jejich vůni přeubohou.
vy nechte zmizet žití drama:
89
však ve chvíli, kdy potlesk jásá
a nadšení plá ze všech tváří,
kdy spíjí davy vaše krása
a srdce mužů vstříc vám září –
Ó vemte skvost a drahokamy
a zahoďte tu kytku chudou:
v tom davu spilém něhy klamy
líp klenoty vám slušet budou!
A zapomeňte, ono kvítí
že nemůže už rozkvést více,
že nedovedu šťasten býti,
až shasnou vaše zřítelnice.
Však až ten potlesk stichne jednou
a smutná domů vrátíte se –
snad vaše prsty květ ten zvednou,
jenž chudý vykvet’ v snů mých lese.
On voněl dál, ač zapomnělo
již srdce vaše jeho kvítí:
to není rosa, čím se skvělo –
to slzy moje na něm svítí.
Ó potom s pláčem zvedněte je
a ptejte se, co bylo dražší:
zda sláva ta, jíž svět se chvěje –
či srdce svadlé v ruce vaší.
90
A jen to srdce roztrhněte –
já v modlitbách své ruce spínám:
snad pro tu lásku, jíž teď kvete,
bůh oběma pak odpustí nám!
91