Notturno.
Ty, která cítíš víc, než druh tvůj poví rtem –
rci, v noci hluboké, jež ložnicí se třese,
proč zmlknem kolikrát v svém smíchu veselém
a náhle v úzkostech proč oba lekáme se?
Rci, zdá se tobě též, když smutek přijde náhlý
a když nás nečekán až v duších zamrazí,
že někdo veliký a touhou neobsáhlý
jak světlá mátoha nám z jizby odchází?
Má ženo, milenko, má sestro jediná,
ty, která’s po léta mne opíjela touhou –
nám jistě oběma se stýskat počíná,
a smutkem tápeme v dál za vidinou pouhou!
[15]
Ó to je velikost, již oba mít jsme chtěli,
toť něco většího, než naše štěstí je –
a my se lekáme, ten přízrak osamělý
že bezcitností svou nám duše vypije.
To není láska má, ni smích tvůj dětinný;
to není důvěra, jež v duších se nám tají:
sny naše o slávě jak lesklé bubliny
nám z oněch úzkostí v ráz v prázdno unikají!
Vždyť my jsme byli víc, než milenci jsou sobě,
vždyť my jsme chtěli víc, než ticho domova –
a všechny naše sny nám o půlnoční době
to náhlé leknutí v hrob skepse pochová!
My náhle cítíme, že prach jsme přec a prach,
ač v záři umění jsme navzájem se našli,
a věnce, vadnoucí kdes v dálných krajinách,
že mrtvou vůní jen nám mrtvou slávu krášlí.
To není vinou tvou a vinou mou to není,
že jinak rozkvetly nám žití haluze,
a že tam pod nimi lká mnohé zapomnění,
a že tam odkvétá tak mnohá illuse.
Jsi šťastna, ženo má? Oh, v žhavých polibcích
a v tichých úsměvech nás blaží mládí doba!
16
Jsi šťastna, sestro má? Proč zrak tvůj slzí tich,
a proč se lekáme a náhle mlknem oba?
Kdos kráčí ložnicí a navždy s bohem dává
a pak se propadá a mizí v hlubiny...
Šlo tudy umění, a táhla tudy sláva –
a vzduchem chvějí se jen lesklé bubliny!
1896.
17