Notturno.

Notturno.
Ty, která cítíš víc, než druh tvůj poví rtem – rci, v noci hluboké, jež ložnicí se třese, proč zmlknem kolikrát v svém smíchu veselém a náhle v úzkostech proč oba lekáme se? Rci, zdá se tobě též, když smutek přijde náhlý a když nás nečekán až v duších zamrazí, že někdo veliký a touhou neobsáhlý jak světlá mátoha nám z jizby odchází? Má ženo, milenko, má sestro jediná, ty, která’s po léta mne opíjela touhou – nám jistě oběma se stýskat počíná, a smutkem tápeme v dál za vidinou pouhou! [15] Ó to je velikost, již oba mít jsme chtěli, toť něco většího, než naše štěstí je – a my se lekáme, ten přízrak osamělý že bezcitností svou nám duše vypije. To není láska má, ni smích tvůj dětinný; to není důvěra, jež v duších se nám tají: sny naše o slávě jak lesklé bubliny nám z oněch úzkostí v ráz v prázdno unikají! Vždyť my jsme byli víc, než milenci jsou sobě, vždyť my jsme chtěli víc, než ticho domova – a všechny naše sny nám o půlnoční době to náhlé leknutí v hrob skepse pochová! My náhle cítíme, že prach jsme přec a prach, ač v záři umění jsme navzájem se našli, a věnce, vadnoucí kdes v dálných krajinách, že mrtvou vůní jen nám mrtvou slávu krášlí. To není vinou tvou a vinou mou to není, že jinak rozkvetly nám žití haluze, a že tam pod nimi lká mnohé zapomnění, a že tam odkvétá tak mnohá illuse. Jsi šťastna, ženo má? Oh, v žhavých polibcích a v tichých úsměvech nás blaží mládí doba! 16 Jsi šťastna, sestro má? Proč zrak tvůj slzí tich, a proč se lekáme a náhle mlknem oba? Kdos kráčí ložnicí a navždy s bohem dává a pak se propadá a mizí v hlubiny... Šlo tudy umění, a táhla tudy sláva – a vzduchem chvějí se jen lesklé bubliny! 1896.
17