Dětem do Prahy jedoucím.

Dětem do Prahy jedoucím.
Byl vlahý vzduch a nebe čisté, jak dívčí úsměv nevinný, když za jásotu vyjely jste, ó děti, ze své dědiny. Lán polí planul zlatým klasem, a přes něj svěží vítr táh’, luk čerstvá vůně vanula sem a šířila se po cestách. Stál v polích sekáč, vzbuzen jitrem a šťasten kouzlem pohody, jak melodie jeho nitrem se chvěla touha svobody. [144] Až na mez pole svého vyšel a do daleka nadšen zřel, když vaše útlé hlasy slyšel a vaše vozy uviděl. Ó děti, děti! S dětským plesem a s něhou v dětské duši té k nám do Prahy dnes jedete sem a ve své štěstí věříte. Vás život ještě neporanil a neunavil docela, vás ještě otec v právech bránil, a matka za vás trpěla. Kéž ze všeho, co zříte tady, vám zbude aspoň láska ta, ten vřelý jásot, věčně mladý, a mozolná pěst zaťatá. Tou rozbijete pouta všecka a zmohutníte na muže, hněv ani síla pokrytecká vás nikdy, nikdy nezmůže. Dnes bude večer teplý, vonný, jak pohádková šťastná zvěst, lkát ke klekání budou zvony, a nebe bude plno hvězd. 145 A v chalupách tam u vás venku louč u krbu se rozsvítí, a vaše báby ve přístěnku se budou za vás modliti. Ó povězte jim, že jste zřely tu drahou Prahu Karlovu, kde z vlastní vůle národ celý svou silou žije poznovu! A každým jitrem nechť se vrací vám víra v duše dětinné, že národ, jenž vás chránil prací, již nikdy, nikdy nezhyne! 1891.
146