Přípitek.

Přípitek.
Zvedněte poháry! Budoucna první den. na troskách nadějí budiž teď pozdraven, všemi buď pozdraven v dalekou dál, pro něž zas rozkvetlou nadějí vzplál! Námi buď pozdraven, kteří tak rádi máme své mládí, jarní své mládí, jarní své záchvaty, jarní své deště, jarní své bouře, jarní svůj květ – na rtech nám nezhořkly polibky ještě, v duších nám nezhořkl celičký svět! Vysoko nad hlavou slunce své vidíme, v zemi své kořeny hluboko cítíme, [67] planeme radostí – chceme ji žít, planeme odvahou – chceme se bít. Na vzdory pochybám, které tu řádí, máme své mládí, jenom své mládí, líbat i bojovat není nám líno, svatá je láska, svatý je hněv – ještě nám nevyschlo v pohárech víno, v tepnách nám nevyschla bouřlivá krev! A my se probili mnohou už záplavou, záplavou nepřátel mocnou a zhrdavou – nové nechť úklady chystá nám čas, však my se probijem ke předu zas! Smějem se sosákům, máme se rádi, máme své mládí, celé své mládí – zdrávo buď, umění! V prchavý osud směješ se sluncem na starou zem: umění, radost přec v tobě je posud, a my tě radostně vyzpívat chcem! 1897.
68 NEZNÁMO
[69] – Psáno r. 1896 –
[70] Dopsal. Prudkým trhnutím péra skončil poslední větu povídky a vydychnuv odhodil násadku na kalamář. Potom se zadíval znaveným náhle pohledem na rozházené půlarchy, které jej nedávno ještě děsily nepopsanou svou bělostí, a vstav zapaloval si nad lampou zbytek doutníku, dohasnuvšího mu v pyscích za prudkého návalu posledních vět. Cítil zvýšenou únavu myšlének i sil tělesných, lapal vzduch, do něhož se mu dral kouř zapáleného doutníku, a než mohl znovu usednout, pocítil závrať a musil se chytit stolu, aby nepadl. Po vzepjetí všech sil, uspíšeném prací posledních dvou hodin, nastala náhlá reakce. „To bude noc!“ napadlo Zemana, neboť věděl, že po takovýchto náhlých vybuchnutích své tvoři- [71] vosti proválí se beze snů až do rána na posteli, mučen jsa tisícerými nápady a všemožnými návaly pocitů, znepokojován neklidem těla, jehož nelze donutit ke spánku, zmítán pod hřející a tížící pokrývkou, vyháněn přes tu chvíli na chladnou, do bosých chodidel zeboucí podlahu pokoje. Teprve k ránu usne těžkým, bezvládným spánkem, z něhož procitne s bolestí hlavy, s palčivou vyprahlostí v krku a s bodavým pocitem v zádech, jakmile do široka vydychne. Ale když se podíval na počmárané půlarchy, na nichž nebylo slůvka škrtnutého, kde se věty a odstavce řadily v nerušený celek, jak z duše pérem na papír se mu provalily, máchl rukou, otřel si dlaní čelo a hvízdnuv odpověděl na vlastní obavu polouhlasem:polohlasem: „Aťsi!“
*
Kdybyste se ho byli v té chvíli zeptali, co vlastně napsal, kdyby vám byl měl rekapitulovat slovy, jak asi ztělesnil celý nápad – nebyl by toho jistě dovedl. Ba, marně teď vzpomínal na detaily těch dvou hodin, v nichž prudce tvořil, neuvažuje již o konci vety, jejíž začátek právě psáti počínal, nezastavuje se v rozpacích u překážek nejobtížněj- 72 ších míst, žena se jen prudce v náhlém vzplanutí divinace po proudu slov a vět, na papír metaných, ke konci poslední kapitoly. Zdálo se mu, že sotva čtvrt hodiny uplynulo od okamžiku, kdy náhle namočil péro a vbodnuv je na hořejší okraj prvního půlarchu, jal se jím popisovat list za listem, až stanul, dopsav, na konci půlarchu dvanáctého. Byla to jedna ze skrovných, ale za to tím slavnějších událostí v jeho literárním tvoření. Obyčejně tvořil těžce, s piplavou pozorností a přesností ciseleura, odvažoval každé slovo, hrál si s větami a s jejich strukturou jako se vzdušným filigránstvím kartových staveb, desetkráte začal a stokráte škrtl, než dospěl na konec. Málokdy – na prstech své unavené pravice mohl by ty chvíle spočítat! – udál se opak obvyklého jeho tvoření. Tehdy prchal své myšlénce po celé dny, rval se s ní v dlouhých nocích na loži, dlouhým přemýšlením činil její realisování stále nemožnějším. Ale pak mu náhle – obyčejné již pozdě v noci – vrazila neuvědomená síla péro do ruky, bílé půlarchy jeho papíru, které jej po tolik večerů bělostí svou lekaly, zalévaly se přívalem psaných slov, lítaly na pravo na levo, ustupujíce popsány půlarchům dalším – a v několika hodinách bylo dílo dokonáno. Tak napsal Zeman před lety svou „Cizinku“, malý a kouzelný proverbe, 73 jímž si vlastně stvořil své literární jméno, tak napsal za jedinou noc celý cyklus písní „Danse macabre“, jejž dosud kritika slavně drtila, tak napsal loni povídku „Vítěz“ a tak stvořil i tentokráte svoje „Neznámo“, nad jehož schnoucími listy stál teď unaven, vysílen, ale s radostnou bolestí člověka, který z dusivé tísně sypké prsti prodral se hlavou náhle na povrch a konečně zas do široka vydychl. Chopil se rukopisu, složil jej na osmerku a prudce strčil do kapsy kabátu.
*
Věděl, že neusne, že probdí na loži neklidnou, palčivou, nekonečnou noc – a usne-li k ránu, že zatíží svou hlavu bolestmi, jichž do zejtřejšího večera se nezbaví. Rychle se rozhodl. Zapaluje nový doutník dopil sklenici piva, které zatím notně vyčichlo, uhasil lampu a vraziv si teprve po tmě klobouk na hlavu, pospíchal z domova.
*
Kam šel? Nevěděl. Chtěl jen vzduch, čerstvý vzduch, chtěl pohyb a chtěl vidět lidi, jakékoli lidi, kdekoli lidi, ale jen živé tvory, na něž by mohl pohledět a měřit jimi vlastní svůj stav. Zastesklo 74 se mu náhle po někom, po komkoli, kdo by byl jeho přítelem, k němuž by mohl být aspoň trochu sdílným, jemuž by mohl aspoň slovem povědět, že byl v této noci navštíven divinací, že zase jednou po dlouhých měsících pokusů a kombinací tvořil v ekstasi, zbaviv se sama sebe, vzdav se; vyšší moci, přísné a přece přežádoucí, náhlé erupci svého talentu, jež nastávala tak zřídka, ale za to silou tím elementárnější. Ba, najít teď člověka, jemuž by to pověděl, jejž by oslnil, jehož podivem by sama sebe oblažil! Zeman cítil, že proto pospíchá z domova. Proto neodešel sám, ale s rukopisem v kapse, ač nebylo pochyby, že teď po půlnoci nenajde již nikoho z hrstky svých kamarádů. Ale Zeman, vzbudiv domovníka a dav si domovní vrata otevřít, vyběhl přece do ulice, lesknoucí se po chodnících ještě nedávnou prškou. Ohrnul límec svého kabátu, neboť nocí pozdního léta dýchlo již tušení brzkého podzimu, a pustil se Žitnou ulicí dolů do Prahy, docela nazdařbůh, s neúčelností nočního chodce, jehož doma nečeká lože po boku ženině, jehož domů docela nic, ani práce, ani únava nevábí, jenž naopak vyhýbá se stísněné prostoře svého pokojíku, ačkoliv jej tam ještě před několika hodinami pudil neodbytný, bolestný a 75 přece tak vítaný pud tvoření. Ach ano, večer nevracel se domů sám, šla s ním myšlénka, táhla jej ke stolu, jiskřila mu malými, míjejícími záblesky v mozku, děsila jej nepopsaným papírem – ale překonávala jej, dodávala na chvíli jeho pokojíku jakési účelnosti. Teď, po vzplanutí tajemných sil, po ztělesnění se jejich přeludů, po prudkém, radostně bolestném porodu nového díla byla jizba Zemanova zase pusta, neúčelna, lekala těkavého obyvatele svého a prázdnotou svých stěn hnala jej do noci, do vlhké, deštivé noci srpnové.
*
Ohmatávaje si přes tu chvíli kapsu kabátu, do níž byl strčil svůj rukopis, hnal se Zeman Žitnou ulicí, rozháněje se holí a mimoděk huče nějaký vulgární popěvek. A zas ho napadlo otcovství dnešní práce. Nedalo mu to, aby se nepřitiskl k vratům domu, na němž hořela plynová lucerna, a vytáhnuv rukopis aby nepohlédl na jeho řádky. Nazdařbůh pohlédl na jednu a přečetl ji. To že napsal? Věru, kdyby mu to někdo přečetl, neuhodl by v tom okamžiku, že je ta věta dílem jeho! A jaká je to pružná, jak sytá věta! Měla tajemný, vnitřní rytmus ná- 76 lady, již vyjadřovala, vlnila se každým svým slovem a každým svým dalším slovem mohutněla. Zeman neodolal a přečetl ji šeptem znovu, aby také její zvuk zaslechl. Oh, jak to znělo! Cítil, že by nedopadla krásněji, kdyby ji ciseloval a formoval sebe víc, v blahém pocitu autorství spíjel se jejím zvukem a nezpěčoval se samolibosti, když ho napadlo, že Flaubert dovedl celé hodiny vysedět nad jedinou větou svých románů, nespokojen a bičován jsa zdokonalováním, že škrtal a znovu opisoval první slovo věty, až se ustavičné korrektury vyvrcholily v malou pyramidu nad řádkou dalšího rukopisu. Flaubert – a on, Zeman! Jak hravě, bezděky, nevědomky narodila se tato krásná, plastická, dokonalá věta! Zeman ji četl v blikavém světle lucerny již potřetí a blažil se jemným zamrazením, které jej po celých zádech až do boků zašimralo. Jaká to zázračně umělecká věta!
*
Byl by snad pod lucernou přečetl celý rukopis, jenž mu byl v té chvíli úplnou novinkou, ale drobný déšť jal se zatím šlehat přímo do jeho úkrytu a padal na stránky rukopisu, tvoře tam 77 tenounké puntíky vody, které vpíjely inkoust drobného písma. Zeman pocítil obavu, ba jakousi úctu pro ten rukopis, jenž byl mu událostí, jistě velikou událostí, a nesměl ani na jediné písmence utrpět porušení. Složil půl archy, strčil je do kapsy a šel zase dál.
*
Šel a zvolna hleděl rozptýlit svoje myšlénky. Napadl jej náhlý stud, že tak přespříliš se mazlil se svou prací. Vzpomněl si na záplavu knih, velikých a znamenitých knih, které již přečetl, a ptal se sama sebe, čím bude jeho dílo v tom jásotu, v ohlušujícím majestátu celého velikolepého, nesmrtelného umění. Cítil pokořen náhodu, která snad – ano, snad, teprve „snad“! – zrodila na jeho stolku dílo zdařilé, bez vlastní jeho zásluhy, docela instinktivně, jen tak, jako najde kovkop hroudu zlata nebo jako hlupák uhodne svou prostotou, co nenapadlo mudrce a mudrlanty. Zeman si říkal veliká, slavná jména a ptal se, smí-li ještě jen na chvíli doufat v radost svého tvoření, připomene-li si jedinou kapitolu jejich děl. Flaubert, jemuž se ještě před čtyřmi minutami rouhal svou samolibostí, Goncourtové v tajemném bratrství svého tvoření, Tolstoj v konečné ztrátě a zapření velko- 78 lepých svých koncepcí – všichni jej napadli a všichni jej drtili k zemi, až k zemi, do mělkých kaluží hrbolatého dláždění. Vzpomněl si na mladé ikonoklasty cizích literatur, vzpomněl si na veliká jména historická – a pořád mu bylo smutněji. Vzpomněl na Michel-Angela, hned po něm na Dantův verš, že neví nikdo, co to krve stojí, potácel se ze století do století, z kultury do kultury, lekal se triumfů těch jmen a ptal se, čím jest a čím bude dnešní jeho úspěch, úspěch malého domýšlivce v kličce malé literatury, kde se pár nevšímaných individuí – individualit? ne! – buď pitvorně láská, bud’ titěrně kočkuje nebo směsně pohlavkuje... Ale pak překonal ty myšlénky, které si hleděl vysvětlit pouhou reakcí po vysilující námaze hodin předchozích. Pohodlně se zase vsunul do pocitu dřívějšího, že byla Musa hostem v jeho příbytku, že prožil dnes v noci jednu z nejvzácnějších chvil svého života, a zmocniv se znovu subjektivního poměru své osoby k dílu vykonanému, měřil je vlastní svou bytostí – nikoli velikostí děl a jmen jiných – a těšil se štěstím vlastním, snad malým proti celku, ale velkolepým v pořadu fádních umělcových dní, bolestných, neplodných večerů a bezesných nocí. 79 Ptal se smířen své duše, smí-li býti šťasten, a duše mu pravila, aby šťasten byl.
*
Tak došel, nehledaje cesty a nemysle na návrat, až do ulic Starého města, kudy za dne tolikráte bloudil v tichém podivu starodávných façad a divného půvabu, způsobeného prospekty těch podivuhodných ulic, umírajících v útoku doby nové a bez obrany znetvořovaných. A tady, v troskách staleté minulosti a v odloučenosti od nové, fádní, nezajímavé Prahy, napadla jej vlastní jeho mladost, bouřlivá a promarněná, utracená v denním klepu kaváren a v nočních toulkách, v nichž bylo více zvědavosti než hříchu, více zvyklosti než vášně, více ledabylosti než účelu. V dojmu nedávné práce cítil, že přec vyvázl z marnosti mladých svých let, a když si vzpomněl, že aspoň existuje, že existuje vlastní prací a vlastní zásluhou, byl skoro nadšen návratem do minulosti a vítal provlhlé ticho starých ulic jako staromodní melodii, snad banální a nevkusnou, ale právě pro svou staromodnost a překonanost tak milou a sladce melancholickou.
*
80 Protože déšť neustával, ba zmohl se z pouhého krápání na vytrvalejší příval krůpějí, zapadl Zeman v Celetné ulici do kterési kavárny, kde se to za dne hemží malými bursiány a podezřelými překupníky, ale kde v noci dva, tři ospalí sklepníci a mísy neforemných koláčů čekají apaticky na pozdní příchozí, prodlužující si zbůhdarma minulý den na úkor příštího jitra. Zeman si vzpomněl na léta dřívější a zase si pochleboval, že je teď přece lepším člověkem. Řekl mrzutému číšníku, aby mu přinesl cokoliv – nu, třeba sklenku cognacu! – a zadíval se k sousednímu stolu, kde dva muži neurčité fysiognomie, ruce v kapsách, cigarety v koutcích pysků a s klobouky v týle, přemílali nějakou soukromou historii. Bylo mu tak vlažně milo, únavně dobře na kousku koženého sedadla v rohu kavárny, kdež usedl! Strčil také ruce do kapes, dal si číšníkem podat a zapálit viržinku, vychrstl rázem číšku cognacu a zapomenuv již na vzrušení večerní své práce, nechtěje se budit z příjemného odpočinku po prudké únavě, hleděl na ty dva muže a poslouchal je, hlupáky! „Co pak ty víš! Holka! Toť se ví, že já měl taky holek dost!“ povídal jeden. „Holku si namluvíš a necháš jí, nedá-li pokoj. Ale domácnost, panečku! 81 Rodina! To se hned jinače díváš na svět, když se doma něco děje!“ Druhý, s cynickým rysem v koutku úst, chrastil v kapse klíči a celou svou tváří bagatelisoval výklady kamarádovy. A ten mluvil znovu: „Až ti žena slehne! Až poletíš v noci jako blázen pro bábu, pro doktora, až ti bude žena křičet pět, šest hodin, jako zvíře křičet, že by se kámen obměkčil – a ty jí nemůžeš pomoci! A bába je tady, a doktor je tady, hodiny utíkají, ty už pro boha prosíš a pro všechno smilování, aby to nějak skončilo! Tak nebo tak!“ „Inu, je to bída!“ opáčil druhý, ale nijak se v tváři nezměnil. Za to ten, jenž tak horlivě vykládal, neulevil své výmluvnosti. Dopil do dna sklenici piva, již dolil zbytkem láhve, dal si přinést láhev novou a mluvil zase: „Holečku, když se to narodí, přejdou tě špásy! Moje žena zkusila jako pes, až jsem sám brečel – no, na mou duši, brečel jsem jako běhna! – a když mi bába do kuchyně přinesla toho caparta, byl bych řval radostí. Takovéhle – takovéhle ti to bylo. A za dvě hodiny bylo po tom! Nu – bylo, povídám ti! Třetí den jsme to škvrně odnesli na- 82 horu, na Olšany. Žena se mohla zbláznit, povídám, a mně to mohlo srdce utrhnout!“ Zase dopil do dna, nalil z láhve a dopálil se: „Moulo! Víš, co je to, narodí-li se ti dítě? Nevíš, protože’s ho nikdy neměl. Všechna lítost se do tebe vrazí, když ti přestane dýchat pod rukama, a řval bys, řval –“ Byl už opilý. Zemanovi se hnusil ve zvířeckém výbuchu otcovství. Poslouchal jeho blábolení, ale nelitoval ho, neboť nevěřil, že by zvrat všech pocitů, otcovstvím způsobený, mohl dozníti takovými křiklavými, hospodskými, brutálními tóny. Sám vlastně nechápal, že by otcovství a pak náhlá ztráta jeho mohly vzbudit takové překypění. Napadlo ho: „Neměl zprvu dítě a teď ho nemá zas. Nenabyl ničeho a ničeho nepozbyl. Žena je zdráva (patrně už je zdráva) anebo se brzy udraví,uzdraví, bude samicí jako dříve, zplodí mu třeba ještě kopu dětí. Vždyť ani to dítě neznal! Tělo matky zbavilo se ho po několika hodinách bolestí, vykonalo svůj úkol, odpočine si a může plodit dál. Jakoby se to dítě ani nebylo narodilo!“ A protože opilý otec znovu spustil o svém dítěti, omrzelo to Zemana, i zavolal číšníka, zaplatil a odešel.
*
83 Venku se zatím rozdeštilo. Z vlhké tmy ulic zněl zvuk hodin; bila druhá. Za Zemanem vymotal se z kavárny záhy také napilý otec se svým průvodčím a stáčel se dolů do tmy týnského okolí. Zeman zrychlil krok, ale došel jen ke Prašné bráně, neboť déšť se stále vzmáhal a Zeman chtě nechtě musil stanouti v úkrytu.
Byl již znaven a bděním, jež nastalo místo odpočinku po práci, otupen. Vzpomněl si zase na svou práci. Zdálo se mu, že jest jistě hloupá, naivní, surová, a bál se okamžiku, až se o tom přesvědčí.
Tolik trampot a romantických toulek nočních pro pár stránek poškrábaného papíru! Zeman sám teď nechápal, proč v nocí utíkal z domova, jsa tak nadšen prací, o jejímž zdaru vlastně ani se nepřesvědčil, omámen jsa pouze jejím náhlým zrozením a prudkostí toho porodu. Že by nebyl usnul? Eh, takhle také nespí, ale zbůhdarma vláčí nohy po vlhkém dláždění, poslouchá v nočních kavárnách zmotaný žvast opilcův a teď na konec, když již tělesná únava přemáhá rozjítřenost duše, zamokne tady pod Prašnou branou, daleko od svého vinohradského příbytku a netroufaje si bez deštníku a bez pláště do prudkého deště, jenž už přímo se valil od Příkopů do Celetné ulice.
84 A tohle všechno pro několikastránkovou povídku, která snad ani za to nestojí! Zemanem zatřásla štiplavá zima, neboť šat mu již provlhl a teď jej ošklivě studilo. Jeho mladé, silné tělo pocítilo nemocné zamrazení. „Takhle se zabiju, osel!“ komentoval Zeman v myšlénkách mrazivý ten pocit. To by se mně literatura vyplatila! Všechno odstůňu, noci si rozbiju psaním, otrávím kouřem – a na konec?“ Ah, na konec! Zeman si vzpomněl na několik spolužáků z gymnasia, na několik kollegů z university, kteří již vesměs byli doktory, pak na svého otce, jemuž byl příští doktorát synův posledním přáním pozdního stáří, vzpomněl si na tu žábu Ellu, která se mu letos z jara vdala, a na svůj malý, chudý, ničemný a protivný pokojík, na třicetikrejcarové obědy v odlehlých restauracích, na malé zálohy ve všech časopisech a u pěti nakladatelů, na příští zimu, v níž bude zase mrznout a nepracovat, protože by se doma nedotopil – eh, hrom aby spral tohle živobytí! „Fuj, to je sentimentálnost opilců, co mne teď napadá!“ zakřikl Zeman další vzpomínky. Napadla jej slova „sentimentálnost opilců“, protože nedávno slyšel rozplizlou bolest napilého otce a domníval se, že takové nasáklé výbuchy jenom z pití vznikají. 85 A teď by bezmála sám tak začal! Bezmála by naříkal i pro Ellu, jako ten tatík pro novorozeně, které nevydrželo! Ať je rád, ochlasta – snad by ho ani nebyl uživil! Ať si neokrašluje svou opici falešnou bolestí pro malého nebožtíčka! „Bodejť, sám musí být člověk na světě, sám, chce-li vydržet!“ dodával Zeman kuráže své nezávislosti, ale při tom již jektal zuby a třel nohou o nohu, aby se trochu zahřál. Jen aby ten déšť ustal!
*
Zemanova ruka, hledající kapesník, vbořila se zatím do kapsy v levém boku kabátu. Nebylo v ní nic. Zeman ruky nevytáhl a zadíval se na zemi. Prázdnota kapsy zdála se mu nějak nezvyklou – co tam bylo? Co tam... Celým tělem Zemanovým škubnulo náhlé vzpomenutí. Postavil hůl ke zdi a již oběma rukama vjel do pobočních kapes svého kabátu. Pak ohmatával kapsy náprsní, sáhal do nich, vytahal z nich všechny papíry a papírky, hledal v kapsách kalhot, ba již i do vesty strkal v horečném nepokoji palec a ukazováček svých rukou. 86 Nic, nikde nic! Zeman se třásl, jektal zase zuby, tloukl plochými dlaněmi na všecky kapsy svého oděvu. Marno! Rukopis povídky se ztratil...
*
Ale kde, kde, kde? Pronásledoval vzpomínkami každý svůj krok, jejž dnes v noci vykonal. Po půlnoci vyšel z domova. Snad nechal rukopis doma? Nikoli – vždyť se naň díval ještě v Žitné ulici pod lucernou. Tedy tam snad? Ne – vzpomněl si, že ještě později cítil cestou v kapse tvrdost složené osmerky. Pak však už nikde se nezastavil, nikde nic z kapsy nevyndával. Na konec přišel do kavárny. Tam snad, když sáhal do kapsy pro peníze –
*
Zeman nedbal deště a dal se dolů Celetnou ulicí. Došel ke kavárně, ale ta již byla zavřena. Nezbude, leč přijíti zítra časně ráno, vlastně ještě teď v noci, než budou zametat. Šel tedy dál, namáhavými a stále namáhavějšími vzpomínkami hledal směr svých nočních toulek a soukal se v jejich opačných stopách k místům, 87 odkud po půlnoci přišel. Věděl, že jde nadarmo, že se mu nepoštěstí najíti ztracenou věc, ale šel přece, aby aspoň upokojil nával otázek, kde asi rukopis vypadl. Tak došel oklikami až do Žitné ulice, k domu, kde po půlnoci stanul, a přesvědčiv se všude, že bloudil marně, spěchal teď zrychleným krokem, promoklý a s palčivou bolestí horečky v těle, na Vinohrady.
*
Po třetí hodině vrhl se na lože, zmučen a churav. Únava těla vyrazila teď ze všech pórů potem, jenž rázem stydnul na těle Zemanově a působil mu chladivý pocit obkladků. Ale ten pocit potrval jen chvíli, neboť mdloba překonala všechno vzrušení i všechnu trpkost, ztrátou rukopisu způsobenou, a Zeman usnul. Spal tvrdě a nezdravě, s několika bolestnými sny, na něž si již ráno nemohl vzpomenout, a kdykoli se za jitra probouzel, vždy si připomenul ztrátu rukopisu a vždy znovu hleděl se hluboko ponořiti do záplavy tupého, dusícího spaní. Napadlo jej, že chtěl ještě za noci dojíti do kavárny v Celetné ulici, ale nedomyslil a zas už mizel pod hladinou znenáhlého probouzení. Tam, na dně spánku, jenž jej docela zalehl, bylo nejlíp uštvanému jeho tělu.
*
88 Pozdě se probudil a vstal. S bolestí v hlavě, s bolestí v kříži, cítě tíhu nohou a píchání na prsou. Venku se po dešti leskla omládlá srpnová obloha. Jasná nálada osvětleného pokoje působila naň dojmem prázdnoty. Pohlédl na prázdnou sklenici, kterou uvnitř kalila zaschlá pěna piva, všiml si popelu doutníků, na podlahu i na stůl porůznu oklepaného, a cítil tvrdý, neplodný smutek nějaké ztráty, nenahraditelnou nepřítomnost někoho či něčeho drahého, čím byl opuštěn náhle, nepoznav toho ani, a bez rozloučení. Tak to vypadalo – ano, tak to vypadalo! – doma před lety, když vynášeli mrtvolu matčinu z pokoje. Náhle jí zde nebylo! Ani její mrtvoly, zachovavší si všechny rysy milé, něžné tváře, již zde nebylo! Kam odešla tehdy? Kam kam...? A slehly se vlny nových dní, plachty nových nadějí se na nich zabělaly, matčina tvář bledla a bledla v paměti. Jakoby ji tady nikdy nebylo bývalo... Zeman zvolna, zvolna o všem tom přemýšlel oblékaje se. Myslil na ztrátu své matky, usmířenou již a oželenou, aby nemusil myslit na ztrátu jinou. Ó ta jej řezala do duše, vzpomenul-li na ni! Ale čím usilovněji hleděl jen a jen myslit na mrtvou matku, tím neodbytněji drala se mu v myšlénky ztracená práce jeho. Již srovnával její zaniknutí se ztrátou 89 milované bytostí, již cítil jakousi neznámou prázdnotu nejen kolem sebe, ale i v sobě, v duši, ba i v těle svém, jako snad matka cítí po porodu. V těch myšlénkách náhle se zarazil a stanul. Vzpomněl si na noční kavárnu, na tlachy, jež tam slyšel – a rázem měl pochopení pro svou ztrátu. A nejen pro ni, ale i pro slova napilého otce, jenž v noci vykládal o smrti novorozeněte, zemřevšího dvě hodiny po porodu. Jak opovrhoval Zeman tam v kavárně jeho hřmotnou bolestí, nazývaje ji sentimentálností opilců, nevěře, že lze oplakávat něco, co zrozením svým i zaniklo, čeho jsme v kraťounké chvíli jeho trvání ani nepoznali, co vzniklo z nás v jediném vášnivém okamžiku a co zaniknuvši opouští všechno nezměněné! Zeman se zmocnil nového toho srovnání a prováděl je až do krajních důsledků. Pocítil svoje otcovství, ztracené otcovství, a po svém boku již postrádal někoho, bezejmenného, byvšího a nejsoucího.
*
Nenašel již rukopisu. Ani v kavárně, kam se z domova rovnou vydal. Dal také inserát do novin a sliboval v něm náležitou odměnu poctivému atd. 90 Věděl ovsem, že je to zbytečno, a skoro byl v rozpacích, pomýšleje, že by si někdo pro tu „náležitou odměnu“ přišel. Ale nikdo nepřicházel. Bůh ví, kam se rukopis poděl! Padl někde na dlažbu ulice, déšť jej promočil, ráno přišli metaři a shrnuli jej do svého vozíku. To byl konec! Zemana napadla brutální slova – teď cítil, jak byla brutální! – jimiž včera o nářku napilého otce uvažoval: „Jakoby se ani nebylo narodilo!“ Cítil, jak se klamal, nemoha pochopit otcovského, pudového pocitu. Všechno, co již žíti počínalo, ať v lůně mateřském, ať v prvních hodinách svého žití vlastního, ať v rozpjatém mozku umělcově, ať na neoschlých stránkách jeho papíru – všechno již bylo, byť stokrát neznámo a nepoznáno, byť ještě bez vlivů a beze vztahů: bylo svou chvilkovou jsoucností, vteřinovým tepem svého bytí, zasáhlo v tajemnou souvislost veškerenstva a zanechalo tam hebkou, nevyplnitelnou stopu, kde všeho jsoucího dotklo se znikající přítomností. Svým zánikem přervalo dotyk žijícího s nezrozeným, vyrvalo článek v plození budoucnosti, rozmnoživši počet lidských porodů porušilo svým odchodem rovnováhu veškerenstva, neboť bylo a nepůsobilo... 91 Zeman vehnal vědomí své ztráty až do nejsubtilnějších finess myšlenkových a pocitových. Již se docela ztotožnil s otcem, jímž včera pohrdal.
*
Ale vždyť může práci tu stvořit znovu! Myšlénkou, která jeho duši oplodnila, může znova svou duši oplodnit! Nedovede-li jí stvořit náhle, instinktivně, jako tu práci ztracenou, může ji vykombinovat, vyciselovat jako práce jiné, může duchem a uměním nahradit marné okamžiky divinace. „Homunculus!“ zašeptal si Zeman s úšklebkem, když domyslil. Ale přece stanul u psacího stolku, překonal úzkost a namočiv péro do kalamáře, načrtl tvrdým, nuceným písmem titul „Neznámo“ na čistý půlarch papíru. Podškrtl dvěma čarami to slovo a chytal začátek první věty. A protože se bál prázdné chvíle, která začátku toho zrodit nechtěla, psal mechanicky pod nápis titulní obvyklá slova: „Napsal Jaromír Zeman“. Ale sotva že ta tři slova zahlédl na papíru, otřásla jím ošklivost. „To bude řemeslo, to nebude tvoření! Píši pro tiskárnu, pečlivě a se všemi formalitami titulu – fuj!“ Shrábl půlarch, zmáčkl jej do hrsti a hodil za stůl. A teď na něho zel nový půlarch, docela čistý 92 a nepopsaný, studeně hladký, bělostí svou vyhrožující prvnímu dotyku péra. Zeman uvolnil prsty, jež svíraly péro, toto spadlo na zemi a Zeman tiše vstal od stolu, jako vstává nemocný z lenošky, cítě bolest každého pohybu ve svých svalech. Cítil, že se to dílo již nenarodí. Věřil svým silám, že mu za čas dají dílo jiné, cítil po prudkém porodu dosti ještě sil, znovu se osvěžujících, aby nemusil býti pro smrt jednu neplodným pro sto nových, nevzbuzených ještě životů – ale to, co zaniklo, nemohlo již býti nahrazeno ničím na světě, sebe grandiosnějším a mohutnějším. Vtiskl si klobouk do čela a s teskností osiřelých otců odcházel ze svého příbytku.
93