Bedřich Smetana.

Bedřich Smetana.
Tak teplá jak dech jara sladký, a svěží jako bílý květ, a měkká jako úsměv matky, zníš, česká hudbo, v širý svět. Svět chvěje se a naslouchá ti, jak z našich bouří toužná zníš a nad bojem a nad závratí jak prostou krásou vítězíš. Ó mrtvý mistře, zda v tom rovu, kde ztichli snů tvých skřivani, ten celý jásot cítíš znovu, to nadšení a žehnání? [161] Ó zda to cítíš? v kráse prosté a teplem, něhou bez mezí jak tvoje dílo k slunci roste a nesmrtelno vítězí? Tak ze tvé duše rostlo ryzí, tvým velkým srdcem zahřáto, když nechtěl věřit národ cizí, že v českém kraji svitá to. Když český kraj se v bouři stmívá, a znovu jal se osud hřmít, dál v cizinu tvá píseň zpívá a mluví za tvůj český lid. Jak Tyrtaios jej nadchne k síle, by věčně třásl tíží pout, by mohl růsti ve svém díle a nikdy, nikdy nezhynout. By svěží byl jak její něha a ryzí jako její vděk, a v cizí příval, jenž nás šlehá, by zářil krásy paprsek. Buď pozdraven tou hymnou vděků, již zpíval jsi a v níž jsi žil, ty nejryzejší ze všech reků, jenž pro svůj národ vítězil! 162 A věčně žij, kde s námi žije tvá duše v hudbu zakletá, zkad zlaté tvoje melodie se rozlétají do světa. Kde duši lidu, z níž jsi vyšel, tvá píseň hřeje zářivá, kde srdce jeho, jež jsi slyšel, se rytmy tvými zachvívá. A kde ta krása, již jsi zpíval v to české žití zklamané, jak zlatý pomník v časů příval ti věčně, mistře, zůstane! 1893.
163