Motýli a vosy.

Jaroslav Kvapil

Motýli a vosy.
Básníku, jenž kráčíš světem, motýlů roj nad hlavou, unesen jich vzdušným letem, oslněn jich záplavou – rci, zda tobě nezdálo se, hledícímu v jejich tlum, jediné že chytré vose líp je než těm motýlům? Zlaté slívy v slunci plají, nachem září broskví vděk, [97] hrozny sládnou v širém kraji jako dívčí polibek, obloha se v moře mění, průhledná a nádherná – kam teď dříve? Do hýření, Či v tu propast nezměrna? Za jara, když růže kvetly, nad život a širou zem chtěl jsi v zázrak vzduchu světlý rozletět se motýlem, fádní chtěl’s se opit rosou, jež se jitrem rumění... Hochu, líp je býti vosou a s ní mlsat v jeseni! Na ňadrech, jež dozrávají nachových jak broskví vděk, na rtících, kde touhou v taji sládne horký polibek! Je to jedno, v cukru rtíků dokončit svůj krátký let – či jak motýl na špendlíku ve sbírkách kdes práchnivět. 98 Ať tě chytnou žáci vtipní nebo kritik – stejný dík! Ale aspoň notně štípni, než tě vbodnou na špendlík! 1895.
99