F. V. Jeřábek.

Jaroslav Kvapil

F. V. Jeřábek.
Byl’s jednou z hvězd, jež jitro provázejí, když probouzí se k životu a jasu, byl’s poutníkem své doby ve šlépěji, jež za pravdou šla, hledající krásu. Byl’s vlnou v proudu, který znikne stěží, byť steré hráze v cestě rvaly ho, a kamenem byl’s, v základech jenž leží a nese tíži chrámu příštího. Hvězd úsměv zastře slunce září plnou – a na svém nebi krouží hvězdy přece, ta vlna splyne záhy s mnohou vlnou – leč neviděna proudí dále v řece. [164] A základů, jež ukryli jste v zemi, těch nedotknou se denní bouř a trud: ten každý kámen, ve své tíži němý; chrám zvedá k výši, silen, nepohnut. Buď požehnán, ty tichý pracovníku! Z tvých základů výš pne se nové dílo, psal’s ryzí slova doby do pomníku, a písmo tvoje hluboko se vrylo. Den plnou září svítí v českou hrudu, kde sémě tvoje teplem rozkvítá – v tu zkypřenou a plodnou naši půdu je tvoje stopa pevně zaryta. 1894.
165