Českému lidu.

Jaroslav Kvapil

Českému lidu. (V květnu r. 1895.)
I. I.
V tvém vlastním díle, jež jsi stvořil a z něhož celou duší pláš, v němž vzrost’ jsi, sebe nepokořil, jak přivítat tě, lide náš? Víc ani nelze říci rtoma, když dosažen tvé práce cíl, než že jsi doma, doma, doma a že jsi znovu zvítězil. [147] Ty velikáne! Slyš, jak dýchá tvá vlastní duše, dějin skvost – rci, kde tvých bojů dnes je pýcha, a kde tvých králů velikost? Vše stlelo v hrobech, lichá sláva, již pochovat jsi doved’ sám, a jen tvá duše v život vstává, a ty jen zůstal’s dějinám. Sám spásou svou, sám kletbou svojí, sám osudem i soudcem svým, svým příměřím i svými boji, sám velikým svým vítězstvím. Vše moh’ jsi zmrhat na bojištích, kam za cizí jsi slávu táh’: los mohutných tvých roků příštích spal ve tvých nízkých chalupách. Snad spí tam podnes, dítě ještě, jež matka s chvěním objímá – leč vzbuzen vstane v šípů deště a v soudy dějin zahřímá. A bude soudit právem lidu, tím právem, které neklame, svou minulou i dnešní bídu i svoje příští neznámé. 148 On vzepře se i vlastní mdlobě, jež dlela v bludu odvěkém, sám stará pouta strhá sobě a bude zase člověkem. Ó svatá chvíle, doba nová až v hrdou pravdu promění, co toužná sloka básníkova dnes teprv tuší v nadšení! Stůj, zdravý lide, plémě tvrdé, byť raněn byl jsi stokráte – jen zachovej své čelo hrdé a svoje pěsti zaťaté! Svá měkká ústa, z kterých klíčí zvěst volnosti v hluk národů, a svoji duši holubičí a svoji víru v svobodu! Svou svatou vůli, dobrým zůstat, byť stokráte chtěl jinak svět, sám ze sebe k své spáse vzrůstat a vlastní silou mohutnět. A zmohutníš k té lepší době, i temnem, které svírá tě, až království své najdeš v sobě a ve své vlastní podstatě! 149 II. II.
Kolikrát lide náš, z deskových tichých chat chtěli tě zapudit, chtěli tě zašlapat, kolikrát biřici cizí a neznámí o tvůj šat chudobný metali kostkami, vedli tě v Golgotu, v temno a v úskalí, korunu trnovou tobě už chystali, s Jidášem lhali ti polibek v uskoku, kopím a násilím bodli tě do boku, kolikrát řekli ti, kleslému v porobu: „Jsi-li ty boží syn, zvedni se ze hrobu!“ Kde jsi, ty lide náš, kde jsi tak dlouho žil, že jsi přec duši svou zázrakem zachránil? Že jsi ji uživil chudé své na zemi, že jsi ji vykrášlil květem a písněmi, že jsi ji ochránil hanby a potupy, že jsi ji skrýti moh’ v rodné své chalupy? Za nocí hlubokých, které se táhly v dál, že’s ji jak nemluvně laskal a kolébal, za bouře, za větru, který tvým krajem táh’, že jsi jí povídal pohádky o hvězdách, že ji teď ztracenou, hledanou po léta, posíláš, lide náš, s úsměvem do světa? 150 Do světa širého, do srdce srdcí tvých, vrací se duše tvá na křídlech bělostných, vrací se rozkvetlá jako máj přesladký, jako ta princezna z toužné tvé pohádky, jako ta nevěsta s tebou se navrací, a jdou s ní družičky, sousedé, dudáci! Hrdý ty vítězi, lide náš předrahý, v jásotu, očepen vítej nám do Prahy! Vezeš nám mládí své, srdcí svých zlatý skvost, neseš nám v loktech svých velikou budoucnost, neseš nám právo své, junáku spanilý, byť se i mraky zas hrozivě kupily – na vzdory mrakům těm, hučícím potají, v očí tvých hněvivě blesky se kmitají. Blesky se vyrojí nocí tvou ubohou, hvězdy se vysypou jasnou tvou oblohou: přijde-li bouře teď, přijde i spása s ní – lide náš, z vůle tvé přece se vyjasní! 151

Básně v knize Trosky chrámu: